Recenze divadla divadelní
autor: Luká� Nozar


  • Národní přehlídka Divadla v pohybu 2005 ve městě Písku Luká�em Nozarem nazřená

  • Recenze pro Babylon

  • Hamlet � Prání zabít aneb Hamlete ty prdojede

  • Národní přehlídka Divadla v pohybu 2004 ve městě Písku Luká�em Nozarem nazřená.

  • Trocha �luče po Valmezu 2004

  • Recenze hradeckých představení - Tři přirození...

  • pozn. Psáno z představení off programu festivalu Evropských regionů v Hradci Králové. První představení 23.6. zbylé dvě 24.6. na svatojánský večer 2003.
  • Recenze ze Divadelní Třebíč 2003 XII.




  • Hamlet � Prání zabít aneb Hamlete ty prdojede Hamlet � Prání zabít aneb Hamlete ty prdojede Je�te jste nic nezaslechli o tom �e Prahou ji� dlouho bloudí duch císare Caliguly. Pausanius, rímský dejepisec, má zmínku o tom, �e Caligula nebyl pochován, podle tehdej�ích obradu a proto se zacal zjevovat a desit. Ostatky musely být vykopány a rádne pohrbeny. Vykopali ty pravé? V Praze ji� nejméne ctyri roky na vysoké úrovni cernohumorne desí a baví kabaret jeho jména. Kabaret Caligula stvoril ver�ovaný existenciální horor. Tu hru nemu�eme vnímat jako nejaký lehková�ný opus pra�ských vysoko�kolských mladíku, bývalých spolu�áku z Keplerova gymnázia. Není to ani neco na zpusob jejich svatokráde�ne národní grotesky Jan Hus Vzkrí�ení, na které dokázali, �e se nebojí velkých témat a �e jim k tomu nechybí zdatnost. Je to tedy parodie na klasického Hamleta, ci komedie o elsinorských rodinných pomerech? Zcela jiste obé, ale je tam je�te neco navíc. Je tam toti� je�te záva�nost tématu, které desí ¬- ono �kdy� jsou v té kruté veci�. V�echny postavy jsou ve fra�ce, ale ka�dá za�ije svuj lesk. Ten trpyt, kdy jí rozumíme, kdy se ztoto�nujeme. Jakýsi romantický Hamlet asi nebude, to co se tu zjevuje. Chceme videt bledého prince, máchovského rozervance a trudnomyslného duchaplnce v tísnivém Elsinoru, ale neuvidíme ho. Je to spí�e outsiderovský princ ubo�ák, �ádný moudrý blázen, ale neurastenický maniak, podle Ofélie: vypatlanec. Intelektuálum urcite cest delat nebude. Ten duch jeho otce bude ka�dopádne nejaká nemoc. Hamletuv otec � kruták, co ze severského dávnoveku známe ho, a snad i na na�em pra�ském stolci kdys sedel takový ukrutec a v tupém barbarství na stromy ve�el streva neprátel. Polonius není dobrosrdecný starík, ale intrikán. A Claudius? Hamlet o nem mluví následovne. �- strýc? Jemný tváre ovál, hotový dobrodej, �e ten by bratra zamordoval? � Strejda mi dával kodexy ke ctení pro otce byli literáti kreténi Claudius je Hamletuv dvojenec, tak jako Hamlet i on je dusán deprimacemi: Hamlet: � Sám záprdek, já obdivuju obry pomníky moci vecné, co jejich ruce postavily sám ménecenný, tajne pestuju kult síly. Jak nekdo takový se vlády zhostí? Claudius: Ty taky zvrací� nad svou váhavostí? Ty také plive� na pasivní svou povahu? Hamlet: V depresi vcera jsem poblil celou podlahu... Claudius v podání Luká�e Rumleny zpusoboval ve mne nejvet�í bolest identifikace. Kde je v této hre nadeje? Zdravá je snad jedine Gertruda. V�ichni ostatní jsou nemocní, ci prohnilí. Kus skýtá velkou �tavnatost výraziva i fyziologických metafor zhnusení: Claudius: Tak stra�ná je, Gertrudo, nás obou zrady vina, �e v kreci svíjí se v mém mozku ka�dá plína. Dojemne i k popukání se tu ver�uje, neríkám �e dobre nebo �patne, ríkám k popukání a dojemne. Pokud nekdo fundovanej�í v Hamletologii ceského divadla a Shakespearovských travestiích a apokryfech najde v jejich dílku zalíbení, budu rád, studii v tomto oboru prenechávám dejinám. Jen snad dodávám, �e v deji toho krváku Hamleta kralevice dánského se vlastne mnoho nemenilo: Nakonec jsou v�ichni mrtvi. A� na jednoho! Co bude s kabaretem Caligula dál? Snad zapadnou, snad budou mít mnoho vlivných ctitelu, nevím! Chtejí rvát, plakat, být komictí, vra�dit, být obscénní, proná�et dojemná slova, nadávat, lomit rukama, být krutí. Kdy� to chceme jako diváci sledovat,a tak jako oni to chteli té� delat, pak je to asi ta identifikace, pak se nám hra líbí. Chlapci pak zjistí, �e je jim v jejich �ivotech treba baviti se tímto divadlem. Sami o sobe tvrdí, �e jsou nejautor�tej�ím soucasným pra�ským divadlem. Jejich první pocin této sezóny Zlý vecer : The worst of, podivuhodné to predstavení ve stylu pulp fictions by mohl smele konkurovat produkcím Divadla Sklep. Luká� Nozar Psáno z premiéry 18.l.2004, nejbli��í predstavení 24.2. v Klubu Mlejn

    Národní přehlídka Divadla v pohybu 2004 ve městě Písku Luká�em Nozarem nazřená.


    Antimotto: Luká�i, Va�e emoce nikoho nezajímají!

    (Výtka Dr. Tatjany Lazorčákovy adresovaná jednomu z účastníků semináře odborné divadelní kritiky).


    Přijměte tedy toto svědectví o zjeveném. Tam kde pěji zpěvy nenávisti, nech� je mi přiznána upřímnost, která říká, jak se věci v jejím vkusu mají, tam kde pěji zpěvy lásky, nech� jsem brán s rezervou zamilovaných. Stanovuji zde jakousi �kálu moudré divadelní čistoty a veledůle�ité jsou i její spodní duchamorná patra, která nepřehlí�ím, ale spytihněvně analyzuji, či ironizuji. Doufám tedy, �e můj text pro Vás bude �ivou řečí.


    Hra o anorektičce Ane�ce Nejedlé TLUSTÁ originální původní hra v podání Divadla 3+1. Tento právě odmaturovav�í soubor z Prahy 11 měl v doporučení napsáno, �e se jedná o sociálně anga�ované představení spásonosné pro dospívající mláde� obého pohlaví. Tedy bylo jejich představení nasazeno té� jako dopolední přestavení pro �koly. Hra o �ivotních názorech a útrapách dívky, která hubne, aby si jí někdo v�ímal, aby se o ni někdo zajímal (aspoň na psychiatrii), na postupové přehlídce porotce natolik dojala, �e se je�tě v divadelním sále vzájemně objímali, aby si prohloubili své účastenství na hře. Teď se v�ak pokusím popsat, co se odehrávalo na dopoledním představení před pubertály. Na zoufalství postav reagovali vulgárním cynismem, na dívky volali obscénosti. Dívky s nimi musely velice tě�ce bojovat, byl to pro ně velký křest ohněm, proto�e před takovýmto publikem je�tě nikdy nehrály. Přesto nakonec, co se nestalo! Poslední monolog plný zoufalého Ane�čina apelu (Agnes-ovečka Bo�í), �e nemá cenu, �ít kdy� Vás nikdo nemá rád, kdy� si vás nikdo nevá�í. Po něm následuje scéna velkolepého so�ného mementa, kdy le�í Ane�ka v klíně Smrti, která si ruku opírá o kosu. A v sále? Ticho. Tak děti nakonec přece jenom vyhmátly tragickou podstatu příběhu! Druhé přestavení před porotou, bylo poznamenáno přestálým bojem, nepodařilo se vytvořit ovzdu�í úplné věrojatnosti.


    Josef Tejkl: SOLNÝ SLOUPY divadelní soubor Černí �viháci z Kostelce nad Orlicí

    Hra čerpá ze �ivotů význačných kosteleckých samorostů. Byl prý jakýsi Miroslav (Car) Nývlt, který chtěl �ít na sloupu, a proto�e byl ing, tak ře�il i co při pobytu na sloupu dělat s fekáliemi. Proto se snad v tom dramatu herci pohybují tak přirozeně (na přehlídce v Písku se to tedy rozjelo a� od druhé půle), jeliko� hrají místní mytologii. Hra je opět roubena hagiografickými a biblickými odkazy a gesty: Státi jak solnej sloup, ve který byla proměněna Lotova �ena! Nebo �íti v klausuře na sloupu! Ve veřejné samotě, v�em na očích a přece sám, jako sv �imon na sloupu! Zvlá�tní místo pro poustevníka, příznačné místo pro autentického herce! Rozmlouvat s Bohem i s ďáblem, hráti si na slu�ebníky těchto obou velkých �éfů, a �ít v panoptikálních kotcích panelákové králikárny. Podivně aktuální je v této hře zpracování věcí veřejných!V�dy� do Evropského parlamentu kandidují dva největ�í současní če�tí svévolníci (tak jsou v Bibli označovaní obyvatelé Sodomy a Gomory, měst, která byla Bo�ím hněvem podvrácena) Vladimír �elezný a Viktor Ko�ený a je zde reálná naděje, �e jednoho z nich národ zvolí. Budeme před tím stát jako solný sloupy? Nebo budeme jenom obracet oči v sloup, či kvůli tomu vypláčeme solný krápník slz vzteku nad tím, �e ne v�em lidem se daří prolhaného �elezného ignorovat!? No, nebude to asi tak o�ehavé, ale přesto si neodpustím dal�í biblickou paralelu: Asi se zatím ve vět�ině měst nachází oněch deset spravedlivých, který�to počet Abrahám na Hospodinovi usmlouval z původních padesáti. Tak�e na�e země nebude podvrácena a ani uprchlíci se při pohledu na hněvné Bo�í dopu�tění nebudou měnit v solné sloupy.

    Solný sloupy jsou fantasmagorická hra o mnoha patrech příběhů a celistvém vyjádření postojů Tejklových. Černí �viháci ztvárnují mytologickou realitu města, společnosti, ve které �ijí, �ijeme.

    Ti, kteří zůstali představení uzavřeni, a� nezoufají! Nadějí nech� jim je, �e někteří z těch, kterým se předchozí černo�vihácká hra Amatéři nelíbila, odcházeli ze Solných sloupů okouzleni. Je to prostě jiný divadelní kód, který ve vás uzrává. Tě�te se proto na pří�tí inscenaci.

    Musím té� zmínit, �e soubor v Evropě proslavuje východočeské amatérské divadlo. Dotváří tak celou tu velkou tradici a� od Klicpery jdoucí. Právě se vrátili ze Stuttgartu a mají nasmlouvaný Salzburg. Není náhodou, �e se o toto samorostlé východočeské divadlo zajímá právě německojazyčná oblast, v�dy� české divadlo se celá ta buditelská století vůči německému divadlu vyhraňovalo ale bylo v�ak stále trochu jeho popelkou . Ve 2O.století vznikla u nás v amatérském divadle na těchto starých základech jakási dal�í tradice, kterou u� v německých zemích nemají a teď ji mohou obdivovat. Dvě rozhádané Thálie se tak po čase setkávají na méně �havé půdě, na půdě divadelních kvalit, jako sestry, které u� zapomněli na nesváry a zjistily �e si rozumějí. No, uznávám, �e tento odstavec je přenáhlená nadinterpretace, ale hezká, �e?

    A mimochodem, Miroslav Sládek byl opravdu spolu�ákem Josefa Tejkla.


    Alexander Vvědinský VÁNOCE U IVANOVOVÝCH v podání umělecké skupiny TRIARIUS.z České Třebové

    Jest to duchamorné představení, které vět�inu diváků chytilo do pasti jakési orgiastické řemeslné pseudovýpovědi a zábavných morbidností. Neměl jsem chu� účastnit se této zábavy, nechtělo se mi v Písku slavit jejich Vánoce - tuto obscénní divadelní zvrácenost. Svou snahou o výpověď a tvar stejně zvrácenou, jako snad byla křečovitá doba proti, které Vvěděnskij se smutným úsměvem-�klebem psal. Tento smutek měla tato „umělecká skupina“ z České Třebové vyvolat (!), vyvolala v�ak pouze vztek z přihlí�ení, jak trapná zvrácenost triumfuje. Filipe Nuckolsi (v tomto představení hlavní herecký představitel), měl jsi pravdu, �e se mi to nebude líbit, ale a� na posledních 10.minut jsem to vydr�el skoro celé!


    M.Hecht/K. Kesey/M.Forman PŘELET Divadlo Dialog Plzeň (Nonverbální dramatizace románu Kukaččí hnízdo)

    Hezky to nanonverbalizovali! Pro normální lidi! Nenormály jako já to neuchvátilo. Re�isér M.Hecht není mou �tikou v rybníce. (der Hecht – �tika) I kdy� někde mě docela dostal: Rozcvička v blázinci mi docela bodla, cvičilo toti� i publikum.Vět�ina nonverbálních akcí byla hezky komická, některé i nezáměrně. Třeba scénu, kdy se z tísnivé struktury blázince herci vysvobozují útěkem směřovaným k totemu na druhé straně arény jevi�tního prostoru, jsem interpretoval jako návrat civilizací zfackovaného člověka k přirozenosti. Nakonec to v�ak bylo znázornění připlutí do Ameriky a na břehu místo dřevěného totemu stojí herecky ztvárněná Socha svobody. Hezké prorůstání významů!? Uznání si zaslou�í ti, co hráli tě�ké blázny, ač byli tak nedůstojně re�írováni, tak ve mně vzbuzovali soucit sympatie. V některých jejich atacích vůči publiku byly ve své náhlosti plni zajímavé věrojatnosti. Divadlo Dialog mi nabídlo formální svět, který mě vnitřně nezasáhl, nabídl mi jen pedagogicky přesně vedené divadlo (toto je věta V.Hulce, kterou plně podepisuji).

    Nezávislé divadelní společenství TYAN : Antigona: Odjezd! (inscenace hry Romana Sikory: Smetení Antigony)

    Doufám, �e ji� existuje důstojná studie posuzující Sikorův pokus o tragédii, která jej srovnává s tragédiemi velkého divadla antiky a se zpracováním tohoto příběhu v na�í a světové dramatice. Ka�dopádně tuto hru pova�uji za při nejmen�ím znamenitou. Av�ak a� plzeňská inscenace mi k textu na�la cestu, patří jim za to dík. Kdyby jí nebylo, tak bych dál pova�oval Sikorovu tragédii za jakousi pozérskou postmodernitku. Nech� je mi tento, kdesi nasátý předsudek odpu�těn!?

    Sikora vypravuje zcela jiný příběh Antigony a rodu Labdakovců, ne� jak je v�eobecně známý díky Sofokleově zpracování. Myslím, �e nebude na �kodu, aby si člověk pro�lý Sikorovým přebájení připomenul Sofokleovu versi, kterou zde přepisuji z Encyklopedie antiky: „Antigoné provázela slepého otce (Oidipús) do vyhnanství a pečovala o něho a� do jeho smrti. Kdy� Eteoklés a Polyneikés padli v bratrovra�edném boji o Théby, zakázal nový thébský král, Antigonin strýc, Kreón Polyneika jako nepřítele vlasti pohřbít. Antigona zákazu neuposlechla, a byla za to �ivá uzavřena do skalní hrobky. Kdy� její snoubenec Haimón, syn Kreontův vnikl do hrobky, aby ji osvobodil, nalezl ji obě�enu. Haimón se ze zoufalství probodl a jeho matka Eurydiké si z bolesti nad jeho smrtí vzala �ivot. Antigona tak ztělesňuje konflikt dvou povinností: vůči nepsaným zákonům lidskosti a vůči zákonům daných tvrdou státní mocí.“ Ze stejného zdroje je třeba přidat je�tě příběh Polyneikův: „Synové Oidipovi Polyneikés a Eteoklés se nejprve střídali ve vládě v Thébách, později v�ak Eteoklés bratra vypudil. Polyneikés nalezl útoči�tě u krále na Argu a podnikl spolu se sedmi argejskými vůdci válečnou výpravu proti Thébám (Aischylova tragédie Sedm proti Thébám). Výprava skončila ne��astně. Bratři se navzájem zabili v souboji. Po deseti letech podnikli synové padlých vůdců, tzv epigoni novou výpravu a Théb dobyli.“ U Sikory je tedy téměř v�e zcela jinak. Nemů�eme v�ak vyloučit, �e se tato báje ve skutečnosti odehrála právě tak, jak ji zpracoval Sikora!

    Nyní v�ak přistupme k inscenaci. Plzen�tí nepou�ili původní název „Smetení Antigony“ a inscenaci pojmenovali Antigona: Odjezd! Název má formu Antigoniny repliky. Ale kdo komu vlastně dává „odjezd“? Antigona protivným silám? Nebo mainstreamové společenské síly Antigoně. Antigona dává celou hru „odjezd“ lidem kolem sebe, ale je nakonec sama smetena ze světa. Ale o charakteru postavy Antigony promluvíme je�tě na jiném místě.

    Ouverturou (předehrou) k představení je část zvukového záznamu diskuze dvou na�ich z nejpředněj�ích filozofů, Tomá�e Halíka a Václava Bělohradského, kteří smysluplně mluví o společenské krizi čestného člověka. Technické prostředky báječně instrumentují Sikorovo drama. Básnivě sociálně drásavé monologické tirády Antigony nás tepají z plátna a z obrazovky. Jsou to vlastně promluvy, které má v antické tragédii vůdce chóru, který mluví k publiku a někdy rozpřede dialog i s chórem, u Sikory s trojicí opilců. Hrnou se na vás proklamace jako: „LÁSKU HLEDEJ NA TANKSTELLE. Podle ukazatelů směru. Pomiluj se s čerpací hadicí.“ V tom u� by antiku asi nikdo nehledal, proto�e text je napsán v tradici, kterou zosobňuje Heiner Müller. Ten té� travestoval různé staré dějové látky a sytil je takovými tirádovitými hlá�kami, proto�e cítil, �e tahle vykloubená básnivá apelativnost současnému dramatu chyběla. Antické běsnění metaforami, personifikacemi a radami do �ivota samozřejmě nebylo tak obscénní, ale mo�ná, �e by Euripidés, dnes psal stejně jako Sikora. Následuje činoherní akce anticky travestovaných coolness konverzaček, plných zběsilých i rafinovaných emocí. Počítačovou animací s androidními kostlivě průsvitnými přízraky chirurgů je zpracována scéna cynické operování Polyneika jako děsivá virtuální vzpomínka, před kterou stojíme v oněmění. Antigona Evy Ichové ml. nás okouzlí, věříme ve spravedlnost jejího vzdoru, který nevnímáme ze začátku jako patologický a její názory na mainstream těm mým docela docela konvenovaly. Antigonin osud je v�ak osudem zoufalců, kteří chtěli spravedlnost, ale ztratili se ve své nenávisti. Je to osud v�ech ura�ených a poní�ených takhle troskotat? Ne�lo by to moudřeji? Ne�lo, jsme v tragédii! Kreón asi opravdu spáchal, celou tu intriku, která zničila Antigoninu rodinu. Ale přesto to nevíme jistě a Antigona se nám začíná svým počínáním protivit. Antigona je patogení bytost. Euforie z této deprimující hry je prostě hořká. Ale přesto! Jak nádherně toto představení musí vyznít na Hem�ící se zastávce, vstupní hale zru�eného nádra�í, prostoru ve kterém TYAN působí. Plzeňský festival České divadlo tak bude mít konečně velice reprezentativní inscenaci z vlastních zdrojů, proto�e Sikorův text zde na�el kongeniální interprety.


    Představení Lidská řeka souboru Teatro Tempesta Praha

    (Tento článek byl uveřejněn Amat. scéně 2/2004)

    Podtitul zní : Czech-fiction o identitě jednotlivce a skupiny. Formu a téma inscenace definují tvůrci následovně: „Lidská řeka balancuje na hranici tanečního a pohybového divadla a improvizace, plyne z minulosti skrz přítomnost do budoucnosti a naopak. V kapkách její vody uvidíme člověka, který se ve skupině, či davu ztrácí jako v proudu nebo v povodni.“

    Úplná tma, hudba, divákovo dlouhé tápání. Odkud přijdou? �estice je pozvolna před námi zrozena světlem.Jsou nazí, pouze ve spodním prádle. První slova, �umění křestních jmen, jsou to jejich občanská jména(!), věk, národní příslu�nost. Představitelé se protahují, rozehřívají a uvolňují, monotónním hlasem se s námi dělí o své my�lenky, �ivotní přání a fascinace. Zaznívají i věci, které se “neříkají“, „plíseň mezi prsty“, „otec umírá na rakovinu“, „v mládí jsem trpěla chronickou chorobou“, „nechtěl bych ztratit svou přítelkyni“, „chtěla bych mít dítě“. Vytváří tak koktejl autentických výroků.

    Nejsou uhlazenými tanečníky, jsou to rozmanití mladí lidé v pohybu. Teď ov�em pí�u to, co si člověk plně uvědomí a� na závěru svého zá�itku. Dostáváme se do kontaktu s jejich fyzičností, je to kontakt s celostním tancem. Jiný způsob tvorby i jejího vnímání! S jakou odvá�nou upřímností museli inscenaci vypracovávat! Pro České amatérské divadlo jsou to ony tou�ebné a plodné konvence v pohybu.

    Inscenace se skládá z čistých pohybovek v párech i formacích, ale i z mámivých obrazů a akcí, nechybí parodické scénky s velkým třpytem vtipu. Viděl jsem pouze jednu reprízu, a tak doufám, �e se mi podaří korektně vystihnout atmosféru dramatického vrcholu i vyústění svého zá�itku.

    K některým scénám snu této inscenace: Toporné cviky hodin tělocviku vedených chlapáckým tělocvikářem, v�e na pí��alku, komandování příjmením. Krutost tohoto způsobu pohybu je nejvtipněji parodizována v zpomaleném nácviku provedení radosti z gólu či sportovního výkonu. Dal�í přízračnou scénkou je jakési vítání dederonského soudruha. Při zpěvu budovatelských písní omdlí jedna pionýrka. Německý soudruh je poté posazen k malé televizi, ve které nebě�í nic ne� zrnitá černobílá obrazovka, �umící příslu�ným zvukem. Kuriózně poté navazuje jedna z nejdrásavěj�ích scén představení, pětice je postavena ke zdi, jsou odstřeleni … televize �umí dál. To byl pro mne truchloherní vrchol představení. Druhá část představení je charakteristická jakýmsi vplýváním, divák si je jist, �e drásavá scéna u� byla a na konci být u� nemů�e. V mysli mi utkvěly tyto výjevy: Rodinná fotka z doby nejméně před třiceti lety, katolické přijímání a po�ehnávání. Enigmatická byla paralelní scéna o třech ději�tích, napravo kničel zoufalou říčností vlkodlak (pozůstatek v�eobecné říje a znásilňování v předchozí scéně). Mo�ná, �e to bylo něco jiného, ale hrůzné to bylo jistě, proto�e celá pravá strana byla ve tmě.(V Písku tato scéna tolik nevynikla) Mám zprávy �e �eny v hledi�ti při té scéně polévaly vlny hrůzy. Na prostředním ději�ti v  blízkosti publika aran�ovala dívčí trojice svá bílá těla, chvíli jsem měl pocit, �e vidím asexuální fotky těl aktérů Butó, chvíli zas, �e jsou to unylé Klimtovy secesní krásky, nejvtipněj�í asi bylo, kdy� se oblékly do �inoázních hedvábných �upanů a jedna z nich vystavovala své vnady, jako polonahé krásky na černobílých erotických obrázcích na�ich dědečků. Na levé straně jevi�tě si zase smutný náv�těvník restaurace nenechá nalít víno do sklenky. Barman je mu ho nucen nalít do bílého lavoru, zákazník má pohled padlého anděla a víno pomalu a ne�ikovně pije ze sběračky. Za jeho �idlí znuděný čí�ník �ekjruje a celý se přitom třese, nakonec to vypadá, �e ne�ejkruje, ale masturbuje. Pak se oba shýbají pro spadlou sběračku, ale k dotyku nedojde. Následuje nekonečný běh na místě, velice dlouhá sekvence metafory �ivotního úsilí, úsilí bě�ců, vyměňují si oblečení, padají a jsou přeskakováni, jsou srá�eni soupeři, bě�í nazí. Pak přijde moře a v poslední scéně si dívka, která na začátku vyslovila touhu po dítěti, odná�í v náručí povijan s dítětem a jako poslední opou�tí scénu.

    Řeka vplyne v moře jako �ivot vplyne v dal�í zplozený �ivot. Běh �ivota se zastaví ve �těstí a ve smrti. Nezbývá ne� plynout a bě�et, máme krásná těla i citlivě nasvícené du�e a publikum ostra�ití, dlí, trne i se směje v krásném ostychu okouzlených očí; představení přená�í do sféry emocí vzácných i milých, tragických i drásavých.

    Umělecká koncepce a re�ie: Benedetta Reuter a Andre Jolles. Inscenace je výsledkem internacionálního workshopového projektu. Zhlédnuto 6.3.2OO4 v klubu Mlejn na postupové přehlídce amatérského divadla Stodůlecký Píseček.


    Edgar A Lán Pole/Milan David O,1kg MERONU aneb K�eft umírající matky če�tinyDrama mu�ů zmítaných osudem prostřednictví chybějící lopaty souboru Dividílko Slaný

    Porotci v Rakovníku se domnívali, �e autorské a trochu ztře�těné divadlo patří jen do Písku a ne do Třebíče či Poděbrad. Mo�ná tím důvodem bylo i to, �e často pou�ívanou rekvizitou v tomto představení je toaletní papír (jako telegrafní páska), či záchodová �tětka. Soubor �el správně za svým publikem, ale porota ho přeřadila jinam. Nepatřím k nad�eným z tohoto představení, ale musím zmínít, �e kdybych byl kdesi dlouhou dobu opu�těn od divadla a za�el na tyto če�tinové hrátky se svými méně divadelně osvícenými kamarády, tak by mě to občerstvilo. Na této přehlídce jsem v�ak blahořečil osudu, �e jsem byl unavený a mohl si zdřímnout. Pak se po malém spánku probudit, nějakému vtípku se zasmát a kdy� na jejich parník míří torpédo a v�ichni na scéně volají: „Spaste du�i!“, Předčasně opustit sál.


    Segri Belbel / Simona Bezou�ková RAMON souboru Divadlo (bez záruky) Praha

    Toto desetiminutové představení je o tom, jak čtverec dívek (nebo jen jedna dívka?) utrápí k smrti jednoho kluka. Dívky na závěr z rukávů (od srdce) vytáhnou červený pruh elastický látky a oběsí na něm mladíka. Při děkovačce se pak klaní jen ony, chlapec le�í stále je�tě v roli mrtev na scéně. To mně při�lo vůči mu�ům divadelně nespravedlivé, a tak jsem z ideových důvodů počkal, jestli se zvedne. Jak nev�ední přestavení by to asi bylo, kdyby měl v roli napsáno, aby tam le�el aspoň hodinu! To by byla skvělá pomsta těm �enám, a� mi běhá mráz po zádech, co v�echno bych v setmělém sále při pohledu na mrtvého kluka promyslel. … No, po pár minutách se zvedl, tak mu těch pár diváků, kteří v sále úmyslně i neúmyslné je�tě zůstali, zatleskalo a �el.


    Franti�ek Halas THYRSOS Erotická poezie v podání souboru �patně zabr�děno Velké Meziříčí

    Fráňa �rámek by měl z tohoto cudného představení jistě velkou radost, v�dy� on byl v mládí vitalista a v zralých letech plačící satyr. Thyrsos je hůl, co nosili Bakchantky, jako odznak svého orgiastického srocení. Ve velice cudném podání zazní básně o orálním sexu, o mladičké lesbické lásce, o bratřičkovi a sestřičce, o tlustých ob�ournících, o poloze 69., o komické promiskuitě satyrů a nymf. Franti�ek Halas tyto básně a vydal v roce 1932, toho roku mu toti� byla udělena státní cena za literaturu. Básně jsou to krásné, bylo by hloupé je před dospělými tabuizovat, souboru děkuji, �e mě na ně upozornil.


    Pavel Stra�ák MISIONÁŘI souboru Divadlo Prádelna Rosice

    Spolu s představení karlovarského studia Dagmar bylo toto představení, co se týče mého emocionálního kondenzátu, nejúčinněj�í. Rosičtí ve �távě komedií, karolovar�tí ve �távách tragédie. Není náhodou, �e si tato dvě divadla vzájemně vymění svá představení. Karlovar�tí budou hrát v Rosicích a naopak. Zručná divadla spolu u� prostě tak přirozeně spoluznějí! Misionáři: Země se nedopatřením připravila o zásoby ropy, a tak mohla na mezigalaktické EXPO 2300 vyslat pouze chudičkou expozici, která jim tam potom musí předvést téměř na koleně, o čem �ivot na Zemi je. Prostě sedmdesátiminutová threemanshow - po které někteří diváci měli zcela vyčerpané smíchové svaly. Bylo to tak komediální a na konci tak dojemné, �e o tom nemů�u ji� dál nic napsat. Chci jen říci, �e fenoménu tohoto jihomoravského divadla moc fandím. Kdy� si uvědomím, �e jsou vlastně téměř samorostlí, jímá mě závra� nad jejich talentem. Představení je toti� z těch komedií, po které odcházíte z divadla hluboce oči�těni.


    Představení SRDCE souboru Divadlo na kraji Nový Jičín.

    Jediné Severomoravské představení! Anotace na toto představení zněla: „Do srdce nám vstoupili klauni a teď tam proudí místo krvinek.“ a vedle toho foto s děvčaty a chlapcem s bělobou mimů na tváři a v klaunském převleku jak na ma�karní bál. Mávají stu�kami na �tangličce a nad nimi lepenkové hvězdy potáhnuté alobalem. Naivistické, �e! Velmi. Přestavení začíná blikáním stolních lampiček, za papírovými stěnami. Mů�eme si tak v�imnout, �e na nich jsou nakresleny domy s okýnky a střechami, pár jich má i srdíčko, či vypadají jako dort, no prostě namalované ve stylu dětská secese. Rozjí�dí se dojemné mimsession, jak večerníček. Někomu se takový naivismus mohl na této přehlídce příčit, já jsem ho ale přijal s povděkem. �koda, �e ze staroslavné přehlídky ve Valmezu, nemohli díky neschopnosti pořadatelů této �pičkové severomoravské přehlídky (Srdce postoupilo z přehlídky v Novém Jičíně) přijet havířov�tí Crepáci se svou drsnou hrou Hornýcy. Byl by to hezký kontrast.


    G. B. Hancke Popis lázní Kuks v Čechách patřících jeho ří�ské hraběcí výsosti hraběti von �porck v podání Divadla Zdeňka Vrágy

    Zdeňek Vrága svým představení proslavuje barokní hospital v Kuksu. Předává dále fascinaci hrabětem �porkem, tímto geniálním feudálem z Lysé a Kuksu. Spolu s Antonínem Fendrychem (re�ijní spolupráce) byla v tomto sólovém výstupu zinscenována do če�tiny přelo�ená německá oslavná skladba, která byla vydána knize THEATRUM FAGI. Tato skladba zobrazuje realizaci vět�iny snah, které �pork na Kuksu uskutečnil. Mimochodem THEATRUM FAGI znamená latinsky DIVADLO BUKU ( FAGUS, gen FAGI je latinsky buk, ale současně jsou to té� monogram jména �porkova: Franz Anton Graf Von Sporck – FAGVS (U se psalo jako V)). Název tedy znamená: Sporkovo divadlo.

    Myslím si, �e toto představení je jede z nejkrásněj�ích východočeských divadelnických příspěvků k festivlu Theatrum Kuks, který se bude opět konat o prázdninách.


    Cihlář, Prokop VAJCE souboru Divadlo Vosto5-Divize Teatro Piccolo Primitivo Praha

    Divadlo Vosto5, dnes ji� velice módní pra�ské uskupení, jsem měl mo�nost viděti teprve jednou. A to zrovna v netypické hře. Proto se zde nebudu pou�tět do jejího rozboru, přesto jsem se na přehlídkové diskuzi zapojil do sporu, zda je Vajce jarmareční rakvičkárnou, či není? Spor byl o slovo „jarmareční“, kterému se Vosto5 vehementně bránili, proto�e nebylo  jejich dílny a proto�e jejich správný podtitul zní: vynikající rakvičkárna. Tehdá jsem tvrdil, �e nejlep�í podtitul tohoto představení by mohl být: postjarmareční skořápkárna. Je�tě jsem v�ak na tom zapracoval a do�el jsem k tomu, �e nejlep�í bude asi představení podtitulovat následovně : VAJCE - vynikající salónní rakvičkárna, která někomu mů�e připomínat jarmareční skořápkárnu.


    Jules Verne, Jinřich Veselý, Petr Lanta BLÍ�Í SE DEN, KDY VÁS BUDU MILOVAT (Paris au XX. siecle) Společnost Dr. Krásy Praha

    Úryvek ze scénáře:

    Lucy : Koho, ty záhadný tvore, má� nejraději, mluv : Otce, matku, sestru, či bratra ?

    Michel:Nemám otce, ani matku, ani sestru, ani bratra

    Lucy:Své přátele ?

    Michel:U�íváte slova, jeho� smysl mně podnes zůstal neznám.

    Lucy :Svou vlast ?

    Michel:Nevím, ve které zeměpisné �ířce le�í

    Lucy: Krásu ?

    Michel:Rád bych ji miloval - bo�skou a nesmrtelnou...

    Lucy :Nu, co tedy miluje�, ty zvlá�tní odcizenče ?

    Michel:Miluji oblaka ---

    plující oblaka --

    ta dálná -

    zázračná oblaka !


    Poslední den přehlídky. Snídám na internátovém pokoji a zvony kostela Narození Panny Marie zvou na bohoslu�bu. Vyčítám si, �e tak čisté nedělní ráno netrávím na m�i, ale přihlí�ením komediantům. Pak si, ale uvědomím, �e první ranní představení je nový Lantův kus a ten se jistě m�i plně vyrovná. Kdy� jsem pak v eufórii z chladivého rána, modré oblohy a prosluněných ulic procházel kolem onoho gotického kostela, tak jsem měl velkou chu� přesvědčovat Písecké, kteří mířili do stánku Bo�ího, aby �li se mnou do divadla na Lantu. Místo vonného kadidla mě v řídce obsazeném divadelním sále pra�til do nosu puch spáleni�tě.

    Bylo to zaběhnuté představení, co se mi tu zjevilo, a� trochu uzavřené. Snad proto �e představení byla první repríza. Diváci se tolik emocionálně nezahloubili jako při preméře v České Třebové. Inscenace má sevřený tvar, a to snad hlavně díky Jindřichu Veselému (laureát Ortenovi Kutné Hory), který dovedl dáti původním i připsaným replikám osobitý smysl a inscenaci pevný tvar. To umo�nilo Lantovi vlo�it do inscenace, dva pseudoneumětelské �pílce, které představení o�iví.

    Paří� ve 20. století (Paris au XX. siecle) je rozhodujícím románem v chronologii Verneho díla. Stojí v opozici jeho dobrodru�ným a civilizačně optimistickým dílům Proto byl také rukopis tohoto románu jeho nakladatelem Hetzelem odmítnut: „Va�ím proroctvím nikdo neuvěří! Verne rukopis ulo�il do betonového trezoru, který otevřeli a� jeho dědicové na konci minulého století. Paří� ve 20.století je vlastně výsměchem jeho dorodru�né, vzdělávací literatuře pro mláde�. Mladý hrdina románu Michel Dufrenoy má například po ukončení �koly jen jediný den prázdnin. Verne do něho vtělil své frustrace, z doby kdy je�tě nebyl uznávaným spisovatelem.

    V inscenaci ani tolik nejde o futuristický Verneovský pocit. Ideou dramatu je apel: „Pozor, abychom nebyli z těch, u nich� společnost nedává �ít jejich schopnostem, a nepatřili do řad přebytečných strávníků, kterým je místo stravy dávána svěrací kazajka!

    Kruhová výpověď představení začíná scénou z konce románu. „Nech� toto město zhyne v plamenech“- objeví se na projekčním plátně a na plechu zaplane novinový papír. Hrdina je obsypán pískem. Oheň ani moc nezaplápolal, sál je setmělý. Bohyně civilizace si zapálila cigaretu.

    Výsek z  �ivotaběhu hlavního hrdiny: Adoptivní rodina ho krutě Michela krutě pronásleduje, aby ho pře�ly nezávislé choutky a umělecké vábení. Jsou předepsána nejrůzněj�í romantická setkání s Michelovou láskou Lucy, náhodné setkání v metru, v přístavu (tam čelí svému soku v lásce), v kruhu vyděděnců, do kterého patří i dědeček jeho milé. Prostě: „Blí�í se den, kdy Vás budu milovat“, tato replika je opakována v nejrůzněj�ích kontextech. Hlá�ka: „Vypadá, �e by odolal bombě“ je té� opakována a to i kontextech velice groteskních. Michel najde svého duchem spřízněného strýce knihovníka, který ho zrazuje od jeho směřování:

    Strýc Huguenin: A co vlastně hodlá� dělat, Micheli?

    Michel: Ach ob�iva! Pořád ta ob�iva.

    Michel je zaměstnán v bance, kde ho provázejí dva pokladníci, pomatení a groteskní, hrůzně komičtí jako průvodci hlavního hrdiny v Kafkových románech. V bance poznává i svého gurú hudebního skladatele Quinsonnase. Oba jsou pak z banky vyhozeni.

    Zpívaný krásným mu�ským obrysem, který se promění v motýla, zaznívá krásný �alm jedné básně Richarda Weinera, o které jsem se domníval, �e to je opět nějaká stará krásná modlitba, ji� Dr. Krása odkudsi vynesl. Tuto domněnku podporovala scéna následují večeře v přátelském intelektuálském kruhu, kde promlouvají latinsky, to co při svatém přijímání říká kněz, tedy to co říkal Kristus při poslední večeři učedníkům. Jako pandán ne��astné lásky máme v představení dokonce operní intermezzo, zazní centrální pasá�e z Orfea a Euridiky Christopha Willibalda Glucka, italsky a část i česky; s idylickou scénickou malbou v pozadí. Celým tím sladkobolným představením se proplétá euforizující hudba Beatles a Slade

    Velkolepou tísnivou strukturu civilizace přestavuje přenosná kruhová konstrukce o průměru cca. 2,5 metru, tvořící veliké kolo z jedné strany otevřené, na druhé straně a po obvodovém pásu (cca. 1 m �irokém) potáhnuté pletivem. Funguje jako klec vězení, jako trůn bankéřských dr�itelů společenské moci, ale i jako příbytek bohémy a jako �tít civilizace, který nás chrání před nepohodou. Právě pod tento krunýř, kam je nahromaděný celý soubor, jde Michel koupit za své poslední peníze kytičku pro svou milou. V románu je to jedna z nejdojemněj�ích scén, dají mu polozvadlý (odpadový) svazeček fialek. Milou u� na její adrese nenajde, bloudí zimní Paří�í a na hřbitově Pére Lachaise umrzne. Je�tě před tím uře�e balóny, na kterých jsou bleskosvody, které chrání Paří� před Bo�ím dopu�těním. „Nech� město zhyne ohňovou potopou!“ Bílá deka kterou mu hodila hlava jeho adoptivní rodiny, kdy� ho vyobcovala, stoupá do nebes. Na scéně sice nic nehoří, ale vtírá se vzpomínka na puch spáleni�tě.

    Toník Policar vyrostl z anděla budícího ve Hře o Dorotě smích svou intonací a fistulí v docela autentického mladičkého představitele hlavního hrdiny Michela. David Zelinka svou jevi�tní řečí do�el k pólu krásné důtklivosti; v postavě Quisonnase v básnické licenci Jindřicha Veselého zní velký prorocký hlas svědectví o zku�eností básníka v dne�ní době.

    Závěrem bych chtěl jen dodat, �e představení pro mě nemělo osvě�ující estetickou novost a uhrančivost (jeden z porotců mluvil i o mystické jednotě), proto�e jsem měl román přečtený a s Petrem Lantou jsme se bavili o mo�nosti jeho inscenování, tedy jsem nebyl oním ideálním divákem, který přichází na představení z vněj�ku.


    KRÁL WILLIAM, DRAMA SYNŮ A DCER kolá� z děl Williama Shakespeara /M. Samec, H. Franková

    Nej�ivěj�í sepětí tématu a diváckého pro�ívání na tomto festivalu jsem měl u této kolá�e ze Shakespeara. Drobným smíchem dáváme na představení najevo,“ano, dobře vím, tak to v �ivotě chodí“. Při scénách ne�těstí, nám na tváři mrzne smutná maska soucitu. Kdy� přes Leara lehce přehodí obyčejnou ko�ili, ani si toho nev�imneme, kdy� po minutě s �okem uvědomíme, �e je to vlastně svěrací kazajka, tak máme na tváři smutný tichý úsměv.Toto byly mechanismy onoho sepětí v mé du�i.

    Hamlet, Král Lear, Mnoho povyku pro nic, Richard III., Romeo a Julie, Troilus a Kressida, Zkrocení zlé �eny,Večer tříkrálový, Sen noci svatojánské, Sonet 66 to v�e tam svou částí je. Přesto se odvíjí jeden rafinovný ale vlastně přímočarý příběh. Moudrý �a�ek je moudrý �a�ek, ne��astný zoufalec je ne��astný zoufalec i matka zloduchova, zloduch je organizačně schopný rétor; je tam postava kuplířky, jsou tam intrikující přátelé. Ale hlavně je tam příběh lásky: nafrněná + u�těpačný, pohrdavý a pohrdavá proměnění v milující, bláznivě milující, tragicky milující. Na představení se odehraje i velká politická porada a ne��astná válka. Jedí se jablka.

    Nyní u� dobře vím, �e v Karlových Varech mají výborná amatérská divadla (Mimo studia Dagmar je�tě Divadelní studio D3), která zacelují ránu, kterou obyvatelům města, samozřejmě ne v�em, způsobilo zru�ení stálé scény karlovarského divadla.


    Vratislav Kadlec, Ivana My�ková KTERAK RYCHLE POJÍDATI RŮZNÉ DRUHY OVOCE A ZELENINY

    Ukázka z muzikálu Lenin! souboru Prvobytně pospolná společnost Praha

    Na Stodůleckém Písečku na jejich představení jedna porotkyně le�ela smíchy. Má osoba se pak domnívala, �e za klavírem sedí při nejmen�ím nový Jiří �litr (Pavel Kubaník-autor hudby v toto kabaretu) Písecké představení jim v�ak nevy�lo. Porotci mluvili o nezvládnuté komunikační situaci, o �patně vysílaném náznaku rozvolněnosti. A tak nakonec hráli do tiché zdi. Jen snad kavárenská velkoopera Lenin zabírala, porotci ji dokonce doporučili na mítinky komunistické strany. To v�ak nebude nutné, zajděte si na ně raději do smíchovské kavárny Obratník na jejich nové představení, komunikační situace, ke kterým dochází tam Prvobytně pospolná společnost zvládá.


    Inu, snad z tohoto dlouhého článku je vidět, jak kvete Divadlo v pohybu.

    L.N. V Hradci Králové 7.6. 2004


    nahoru

    Trocha �luče po Valmezu 2004


    Leto�ní Valmez byl plný bouření a nakva�enosti. I v mé hlavě to kvasilo a následující řádky jsou pokusem o čisté víno.

    Budu se věnovat předev�ím souborům, které mají na přehlídce ve Vala�ském Meziříčí, ji� téměř domovské právo, proto�e u� tam jezdí více jak pět a někteří i více jak deset let. Ti čtenáři, kteří matně tu�í, co se na valmezské přehlídce vlastně děje, nech� si přečtou úvodník z jejího leto�ního zpravodaje.:

    Samorostlost lidového divadla Ostravské pánve

    I letos se do Valmezu shromá�dily soubory alterujícího divadla z geografické plochy bývalého Severomoravského kraje. Tento kraj tedy dále existuje jako kuturní teritorium, a to právě i skrze na�e Setkání divadel malých jevi�tních forem.

    Já se v�ak v této noticce budu věnovat novému teatrologickému termínu: Lidové divadlo Ostravské pánve (Volkstheater des Ostrauer Becken). Zahrnuji do něho soubory jako XXXHX´OXXˇOXX, V Soukolí, Crepáci, Dekadentní divadlo Beru�ka, Bílé divadlo Ostrava. Jejich počet se jistě v budoucnu roz�íří a jistě se najdou i star�í soubory, které splňují kritéria mého pojmu. Pokud se zaměříme na tento fenomén, kdy se vyprofilují v určitém geomorfologickém prostoru (Předkarpatská sní�enina-její severní část v čtvrtohorách pokrytá pevninským ledovcem) divadla, která nejsou ve svých kořenech závislá na jiných centrech, pak musíme konstatovat, �e Lidové divadlo Ostravské pánve tvoří jednu z dal�ích vln kulturních organizmů, které se z tohoto kraje valí. Místem, kde tato vlna začíná, či vrcholí, ne� se rozlije po kraji, jsou severomoravská Dionýsia malých jevi�tních forem ve Valmezu (Dionýsia-athénské městské slavnosti-festival tragédií a komedií). Zde se odehrává historická kompetice (soutě�) a komparace (srovnávání). Je to vlastně dvoudenní agón (zápas). Který je v�ak ve své tzv. odborné fázi (Divadla čelí poznámkám porotců.) značně nedostatečný a vykořeněný. Dojí�dějí v�ak dosud do Valmezu diváci, kteří jsou schopni těmto organizmům přilo�it ruku na tep. Ze slavné historie valmezských Dionýsií vzpomeňme třebas orgiastická představení příborského GRUPPO KREATIVO, vzpomeňme na kathartický třpyt světové premiéry inscenace „Ty který ly�uje�“ Bílého divadla Ostrava. Nech� tedy nezapomenou porotci, �e jsou to oni, kdo posílá kámen na stavbu Národního divadla v pohybu, stavěném ka�doročně na �rámkově Písku. Nech� stojí tedy múza dějepisectví Klyó při nich! Při divadelnících nech� stojí Thália (múza komedie) i Melpoméné (múza tragédie) a dal�í alternativní múzy! Nech� kraluje po ty dva dny duchapřítomnost, duchaplnost a schopnost extáze, nech� jsou tyto dny neseny na �irokých křídlech opojení!

    L.N.

    Co se, ale vlastně stalo? Nechejme promluvit samotné tvůrce. Přepisuji zde to, části toho co bylo uveřejněno na internetových stránkách divadla Dekadentní Beru�ka.

    VALMEZ SUBVERZ
    byl krycí název akce, kterou provedl LÁHOR/SOUNDSYSTEM (tedy kolektivní monstrsbor herců jevi�tních skupin XXXH´X XOˇXXOXX, DNO(Johanka �varcová a Klára Dernerová), Divadlo V Soukolí, Ka�el miminka, Dekadentní divadlo Beru�ka, Divadlo Margaret Thatcherové a Vichr z hor (Radek Rubá�)) během přehlídky MALÉ JEVI�TNÍ FORMY ve Vala�ském Meziříčí. Členové jednotlivých divadel se na loňském ročníku shodli na v�eobjímající znuděnosti jednak sami sebou a za druhé ka�doroční neměnností průběhu přehlídky (k ní� sami přispívají) a rozhodli se zpestřit si sobě i divákům a také porotě pobyt. Ideovým základem byl pocit jistého veteránství přehlídky. Ten se projevoval třeba tím, �e Divadlo Beru�ka ji� po několik let automaticky festival zakončuje jako jakýsi pomyslný "zlatý hřeb", přičem� ve skutečnosti ji� dlouho nic skutečně zajímavého na festivalu nepředvedlo. A proto vze�el nápad naru�ení této struktury speciálně připraveným jevi�tním novotvarem. Od původní ideje okupace přehlídky zcela kolektivním vystoupením dvanácti herců ve v�ech představeních různých souborů, se forma přeskupila v nenápadnou a pozvolnou, často a� homeopatickou infiltraci motivů i jednotlivých herců do představení ostatních. (pře�krtnutou pasá� ji� citoval Amat. scéně S. Pernica, je ji tedy mo�no vypustit) Výsledkem byla vlastně povídková hra, její� název POTKAL KARLA S JOSEFEM DÍKY ZLÉMU SNU NEČEKANÝ VÍTR NA KONCI TUNELU je slo�en z jednotlivých názvů, pod kterými "své" hry uvedla divadla: POTKAL KARLA S JOSEFEM hrálo divadlo XXXH´X XOˇXXOXX, DÍKY ZLÉMU SNU zase divadlo V Soukolí a tak dál. Kromě toho Soundsystem vyslal na přehlídku fale�ný středo�kolský soubor OSPALKY, v něm� účinkovali na festivalu zatím neznámí členové Ka�le miminka a divadel DNO a Vichr z hor. Tento "soubor", jeho� "zřizovatelem" byla Základní �kola v Hole�ově, přijel jako benjamínek přehlídky s vlastním "zpracováním" hry KDO MI TO UVĚŘÍ, PANE MOODY? Během duchařské hry, věnující se tématu �ivota po �ivotě, bylo na pódiu mo�no vidět neznámé tváře plus skupinu duchů zahalených v prostěradlech, pod nimi� se skrývali veteráni. Hra byla záměrně �patná a naivní. Nastínila ale téma, které se poté táhlo celým příběhem velké hry, a tím byla reinkarnace. A přinesla matoucí motiv jakýchsi záhadných "bílých �ápot". (Reinkarnace jako téma vlastně přímo fyzicky souvisí s metodou, s ní� bylo pracováno, tedy vzájemného převtělování herců do nových rolí v jiných divadelních uskupeních) Následující Divadlo V Soukolí poté nastínilo v�echny základní motivy, s nimi� se bude dále pracovat a rozehrálo vedlej�í rodinný příběh, který zatím nevyzrazeně navazoval na hru OSPALEK (mimochodem: „ospalky“ znamená česky to, co moravsky „kysance“). Navíc se na jeho scéně nečekaně objevila rekvizita podivné "bílé nohy". S OSPALKAMI se ov�em V Soukolí střetlo je�tě jinak: nebo� "herec OSPALEK" Radek Rubá�, který ve svém představení ztělesňoval vozíčkáře (hraného kdysi Janem Potmě�ilem), během hry V Soukolí hlasitě zaprotestoval proti pou�ití motivu tělesně posti�ených v jejich představení. Krátká hádka mezi Rubá�em v hledi�ti, V Soukolím na jevi�ti a několika diváky skončila Rubá�ovým demonstrativním odchodem. Zbytek přestavení se odehrál v této podivné atmosféře.
    (Po představení V Soukolí zmíněném incidentu jsme zaslechli hlasy pořadatelů, které obhajovaly divadlo V Soukolí a herce OSPALEK obvinili z psychického bloku). Sem nechám vstoupit svou zpravodajovou glosu na toto představení:V Soukolí (Havířov) - Díky zlému snu

    !!!divadelní agón nabírá na obrátkách!!! Dal�í sociální dno, alkoholismus, dal�í zoufalý sebemrzačivý čin - ze sociální beznaděje se hrdina zmrzačí, aby dostal invalidní důchod. Brutalita tě�kých sociálních případů byla uprostřed představení znásobena o dal�í náraz: Skupinka parodizováním invalidů pobouřených diváků hlasitě protestovala a ode�la, představení bylo naru�eno a zcizeno. Přesto V Soukolí dohrálo svou nepředvídanou hru a� do bytostně dojemného konce. Pointa: I kdyby ta rozhořčená skupinka a ve�kerý ten stud, který zasáhl v�echny diváky, byla mystifikace!? Tak to nic nemění na poselství celého toho divadelního spolčení: Zůstat čestnými a rovnými lidmi a báječně se pobavit. Dnes v�ichni hrajeme divadlo. Hra dále pokračovala během představení XXXH´X XOˇXXOXX: toto divadlo hrálo ji� otevřeně o reinkarnaci. Během řetězu bláznivě neustálých neúspě�ných sebevra�d na pódiu, do�lo ov�em k nečekanému "postřelení diváka", kterým byl Prokop Holoubek, herec divadla Beru�ka. XXXH´X XOˇXXOXX si toho ov�em z pódia narozdíl od diváků nev�imli a hráli dál. Ov�em po jedné z opětovných sebevra�d Jiřího "Kouzelníka" Najverta se nečekaně z podlahy zvedá Prokop Holoubek s replikou "Zase se mi to nepovedlo". A překvapeným spoluhráčům tvrdí, �e je Najvert. Herci jej posílají pryč se slovy "Ty hraje� a� večer, bě� cvičit na basu!". On je ale neústupný a pokračuje ve hře místo Najverta. Při dal�ím, ji� několikátém, pokusu o sebevra�du se do jeho těla ov�em opět vrací Najvert a zdá se, �e v�e je v pořádku. Na jevi�ti ov�em le�í "mrtvý divák" Holoubek. Na závěr se XXXH´X XOˇXXOXX vytrácí ze sálu s dvojsmyslnou polol�í: "To je�tě není konec", a zanechává diváky v trapné situaci a u� nepřichází. Těsně předtím ov�em nepatřičná postava dívky Lidunky (Jan Fiedler-Mengele); chudinka se reinkarnovala do chlupatého chlapa; několikrát zopakuje svůj sen o jakýchsi "bílých �ápotách". Nech� sem opět vstoupí L.N. glosa k tomuto představení: Tentokrát se hrálo o otravě houbami, dost drsné bylo počínání, kamarádů otráveného, nejen �e byli dosti sobečtí, ale dokonce ho jeden z nich, který jej zhrzeně miloval, análně osoulo�í. K tomu v�emu se přidru�í �lendrián na terminálu Rychlé lékařské pomoci. Dal�í průběh představení, ji� neumo�ňoval tragickou, identifikaci. Posledním výborným momentem, byl popis zásvětních zá�itků znovuzrozeného mrtvého: „Jako by se mi nahoře otevírala lebka a blaho proudilo a tady dole vycházelo ven… . To bylo tak krásný, já chci zpět. … Proč jsem rozepnutý? Vy jste mě svlíkali? “ Nekrofilní prznitel to v�e samozřejmě bere jako triumf svých erotických schopností. Vyvrcholením akce je nakonec představení Beru�ky. Na scéně je opět klasické rozestavení rekvizit DDB: klavír, praktikábly, kombo a basová kytara. Přichází Beru�ka: Petr Marek, Jiří Nezhyba... a... Jiří "Kouzelník" Najvert. Chápe se basové kytary a Beru�ka začíná hrát. Začíná klasická asociativní improvizace, která je velmi svi�ná. Najvert se sna�í zapojit a občas řekne �patný vtip. Nezhyba s Markem jej víceméně ignorují. A to i ve chvíli, kdy je Najvert upozorní, �e baskytara probíjí. Marek na slovo probíjí udělá slovní vtip. Najvert v�ak najednou ztuhne, začne se svíjet v křeči a vypadne i osvětlení. Chvíle trapného ticha. Kdy� světlo opět naběhne, stojí na jeho místě ji� Holoubek. Představení pokračuje. Diváci jsou uchlácholeni koncem malého vtípku a sledují dal�í klasickou Beru�ku. Ta trvá přibli�ně deset minut, během nich� ov�em Marek začíná do příběhu vná�et motivy, které ji� diváci přes den měli �anci podprahově fixovat během ostatních představení. Začátek představení je vlastně psychoanalytickým rozborem snu o "bílých �ápotách", který sní vedlej�í postava hry XXXH´X XOˇXXOXX, dívka Lidunka, která má problém s rodiči. V jednu chvíli se krátkou zatmívačkou na scéně nečekaně objevují herci Divadla v Soukolí ve stejné situaci, kterou končila jejich hra. Jsou to rodiče této dívky. Matka alkoholička, otec gambler oba nezaměstnaní a na dně. Opět se objevuje Beru�ka a nadhazuje druhou rovinu příběhu, v ní� jejich sousedem je hlavní hrdina hry OSPALEK, vozíčkář Radek Rubá� - herec, rozhádaný se Soukolím. Na jevi�ti se opět krátkou zatmívačkou bleskově objevuje soused vozíčkář a rodiče (V Soukolí), přicházejí půjčit si vozík pro čerstvě zmrzačeného a pokračují přesně od okam�iku, v něm� hra Divadla V Soukolí skončila. Následuje velké propojení motivů a dokonce návrat do úvodní scény hry středo�kolských OSPALEK včetně scénické hudby. Ov�em s novou interpretací významu. Motivy se zavr�ují, vedlej�í postavy Karel s Josefem, které se jako jména objevily ve v�ech hrách, se stávají hlavními (Le�í toti� na zemi a proklepávají si �ílu a cvičí rukou se za�atou pěstí, jako by si chtěli píchnout dal�í dávku něčeho tvrdého, jako by nám ti dva ubozí duchové fe�áků zapnutou pěstí a rukou ohnutou v lokti z pod prostěradla hrozili!) a v�e končí přítomností mno�ství duchů pod prostěradly na pódiu a větou: "A tak potkal Karla s Josefem díky zlému snu nečekaný vítr na konci tunelu".

    Práce na tomto představení začala u� dva měsíce předtím, co� je pro divadla, věnující se improvizaci vlastně neobvyklá skutečnost. Dopilování a domy�lení v�ech dějových motivů se odehrávalo on-line během hry a v přestávkách festivalu. Vět�ina herců se logiku výsledného propojení dozvěděla teprve čtvrt hodiny před začátkem poslední části.
    Pro zájemce o zajímavosti z příprav akce, je tu stránka
    BUKKAKE, na ní� je mo�no nalézt útr�ky emailové korespondence herců a také torzo internetového chatové setkání aktérů pět dní před akcí.

    Nyní v�ak zcela zpět k recenzentově optice: Taková zoufalá snaha ukázat svoje síly spojením v�ech duchem spřízněných souborů! Opustit soutě�ení na vlastní triko, a vystupovat jako celek, kterému vadí, jak se s ním zachází a jaká mrtvolná porota je u� po několikáté vybrána na tuto starobylou přehlídku. Divadla jako XXXH´XOˇXXOXX, V Soukolí, nově i hranické soubory Servác, Statokinetické divadlo (One man show Jiřího Nezhyby) aj. umí lidi navracet k divadlu. Na festival v Hranicích na Moravě Láhor jsem přivedl teatrofoba a ta jednodenní akce z něho udělala teatrofila! Je obrovská �koda, �e jsou tyto divadla roztrpčována arogancí státem podporované přehlídky, která nejen, �e nekultivuje při porotních diskusích vkus diváků, ale je�tě působí zhoubně i na kvalitní divadelní snahy. Celá ta mystifikace, byla vlastně zasvěcením do tohoto problému. V�dy� mystifikovat původně znamenalo provádět zasvěcení (mystés-zasvěcenec, facere-provádět), teprve a� později vznikl význam: klamat nepravdivou zprávou. Podobně je to i se slovem skandál. V řečtině znamená skandalon léčku a a� latinské scandalum má význam pohor�ení a veřejná ostuda. Tyto etymologické exkurzy mi připadají zajímavé, proto�e to, co se na leto�ní Valmezu událo, odpovídá i starým významům vý�e zmíněných slov.Pro koho v�ak, celá ta mystifikace? Pro porotce nakonec ne, proto�e ty to vlastně moc nezajímá. Pro diváky? Ti v�ak pokud jsou zasvěcení, tak se octnou se zasvětiteli v pozici bezmocných. Ve�kerá ta hra je sice zábava, ale její vyústění spí�e v�eobecně traumatizuje.

    Porotci u� dávno nejsou odvá�ní filozofové, jsou to jen ubozí odborníci, kteří pověrečně uctívají formu na úkor obsahu. Nejsou schopni učené hádky ani rytířské disputace. Jejich zbraní je přemoudřelost specialistů z oboru, ale největ�ím jejich kalibrem jsou rozvláčnost a nuda. Porotci se zřejmě domnívají, �e tady na amatérské oblasti třídí, kdo ví jaký odpad! Nechápu proč porota neuká�e českému amatérskému světu jedinečné umění V Soukolí. Na co vlastně tak dlouho čekají? V Soukolí jsou ideálním výsledkem II.divadelní reformy (dokazuji to ve studii uveřejněné na http://vsoukoli.jinak.cz ) a je ohavné, �e nejsou z důvodu preference fixovaného textu oficiálními divadelními strukturami přijímáni. Nechápu proč porota i tentokrát nechtěla dát i dal�ím lidem na přehlídkách pocítit údiv nad dokonalým dramatickým obloukem, či příběhem člověka, jak tomu sami tvůrci říkají, jejich improvizací. Ji� přece mohli několikrát na valmezských přehlídkách spatřit, �e jim jejich nepředvídané hry vycházejí na 99% a �e improvizují mnohem fortelněji a s krásněj�í inscenační �albou, ne� verbalizátor�tí cucači z prstu, jako jsou Beru�ky nebo Du�ek se Zbro�kem. Porotci jsou zřejmě placeni pouze za to, aby udr�ovali amatérskou kulturu ve zhnilém pořádku?! Mo�ná, �e se jednou snese z nebe anděl a o �patných porotcích na amatérských přehlídkách prohlásí: „Jak ohavně si dr�í svoje stolce!“, a tito budou smeteni.

    Jako první a jediné doporučení byl vybrán soubor Crepácy se hrou Hornýcy. Dopředu říkám, �e bych na písecký Parnas pou�těl obdivuhodněj�í tvary a skupenství ne� jsou Hornýcy. Přičem� Crepácy byli nominováni i předloni, ale věhlas valmezské přehlídky neroz�ířili. Tak�e letos postoupili Crepáci: havířov�tí mistři-amatér�tí kulturní nadsamci se svými přisluhovateli a ně�nými přisluhovatelkami; jejich hra o havířích bez jediné idealizace horníka, s výborně ovládnutou ostravskou chachar�tinou. Crepáci asi nejlépe ze v�ech souborů na Valmezu odpovídají obvyklé představě o Lidovém divadlu, ale obsahují i jakési bezcharakterní rysy, které je z jejich pozic následníků Nestroyových svrhávají. To jejich vypointované divadelně zvládnuté hry činí nesnesitelnými a divák jako já se pak odebírá ze sálu pryč, proto�e mu jejich představení připadá jako duchamorná kravina, dělaná proto, aby se lid řehtal. Crepácy v�ak postoupili nepostoupili. Porota jim nebyla schopná dát přímou nominaci. Do výběrové komise na �rámkův Písek se porota a nevyslala svého zástupce a odůvodnění jejich doporučení bylo zřejmě tak nemohoucí, �e přesvědčilo pouze dva členy komise. Crepáci nakonec na národní přehlídku nebyli přijati.

    Závěr: Promiňte tedy tu trochu �luči, myslím, �e nevadí, kdy� se občas veřejně propírá, to co si jedna skupina o druhé myslí. Těm pochybovačům, kterým připadá zbytečné pou�tět se do skandálů a kteří nevidí smysl v boji za dobré amatérské divadlo a teorii bych chtěl připomenout, �e v�echny tyto hry vytvořila společnost jako protiváhu svých nejodpudivěj�ích stránek a jsou obrazem toho nejhodnotněj�ího, toho co umo�ňuje její rozvoj.

    Luká� Nozar V Hradci Králové 6.4.2004 aktualizováno a přepracováno 23.5.2004


    nahoru

    Tři přirození

    Myslím, �e se je�tě nikdo nedotkl pra�ského Přirození (studenti z AVU). Představení bylo sti�ené nepřízní osudu! Nefungovalo jim CD a tak začínaly o půl hodiny později, já si stačil dát kafe a meditující svou myslí jsem vyčekával návratu onoho krásného, čistého pra�ského umělce, který na nás začátkem představení mlčel a čučel. Bez soundtracku by byly opravdu nahraní, proto�e herci tam na �ivo neřeknou jediné slovo, v�e je playback, hudební motivy a písně jako mluva postav na jevi�ti. Příběh tam byl, vystupoval konferenciér, náměsíčná, dva tvrďáci v ko�ených kabátech, policajt homosexuál, ale story vyprávět nebudu. Snad jen �e tam byly dvě soulo�e �á la divadlo je znak!� Vyvrcholením byl příjezd hrdinného, spanilého kovboje a to wartburgem a skrze celé radniční atrium a� ke scéně. Vysvobození tyranizované dívky � happy end. A já jsem si vzpomněl na Roberta Wilsona. Cítil jsem se oči�těn a fyziologicky osvě�en, mo�ná to ale bylo tím kafem. Mimochodem slovem přirození se je�tě v 16. století, překládalo latinské natura a řecké fysis, tedy to co dnes nazýváme přirozenost.
    Nejvíce mě v�ak předevčírem psychicky obla�ila Kubínova pohádka Čertova nevěsta v podání jesličkovského dorostu. U� to nejsou úplné děti, je jim od 12-nácti do 14-čtrnácti. Hrají s tak čistým nasazením, nepoci�ují hraní jako trapnost, ale soustředěně nám podávají příběh o tom, jak dobro vyzrálo na zlo. Ó ké� to takhle bylo na více představeních. Nevím, kdo na mé očistě měl největ�í zásluhu! Zda čerstvě domutova�í kluk (nádherně znělý mu�ský hlas, kterým bude teď u� po celý zbytek �ivota vládnout), co tam dělal ďábla. Či to snad byla trojice děvčat hrající i loutkohrající, co se nakonec tak pohádkově radují. Snad to byla přítomnost tolika čerstvých dětských pohledů s úplně jinými konvencemi, ne� jsou ty, co panují u tzv.: dospělého publika, nevím?
    Vyvrcholením v�ak bylo divadlo V Soukolí � havířov�tí troufalí tvořitelé � �la improvisation total�. Jak předevčírem podkládali sloupy pod svůj svět? Při�lo nebývalé mno�ství diváků, odhadem 220. A oni tam i zůstávali, ač to, co se před nimi jevi��ovalo, jest alternativa nejalternativovatěj�í! Tentokrát to byla komedie o aférce �enu�ky velkotovárníka na sny. Trojka V Soukolí neochvějně cválala nabuzena diváckou účastí, opratě dr�ela pevně v ruce i přes občasná klopýtnutí (Patrik překřtil Kamilinu Milu�ku na Zdeňku) a i přes náročnost terénu přivezla svou Thespidovu káru k úlevnému a vtipnému vyvrcholení. V�e se událo bez koktání, bez neurotizmu slabé improvizace, která není pevná ve �vech a bez obvyklé hysterie divadelní řeči.
    Tentokrát s výkladem příběhu mů�eme začít ji� na začátku, kdy na scéně vládnou pouze pohyby těl, skřeky-vzdechy a mimická akce. Hledisko tohoto příběhu v�ak vykrystalizovalo a� v závěru činoherní fáze. Patrik a Kamila v počátečním ohmatávání prostoru praktikují podivný jogging, v závěsu za touto partnerskou dvojicí naznačuje usilovný běh Marian � zoufalý chorvatský milenec paní továrníkové. Opět dodávám, �e popisuji to, co vyvstalo z kvalitní rudné �íly �irokých mo�ností, které musely při dobývání a při tavení odpadnout jako hlu�ina a struska. Tak u� to v dramatice nepředvídané hry bývá. Taková je její přirozenost. �árlivost se do hry dostala u� při první artikulované promluvě, kdy Kamila s Patrikem vytahovali z místního erárního rekvizitního stolu vlákýnka látky, která se tam zadrhla při předchozích dramatických akcích v atriu. Z desky stolu vytáhli dokonce i dědečkův chlup. Zaplétací soustrojí příběhu ji� bě�í na plné obrátky! Hrálo se o velkotovárničtině opálení od moře, o její voňavce � model na novou sezónu. Patrik zahrál nevrlého-ně�ně trhlého man�ela, který to v�e musí platit. A pak následuje memotionální vzpruha v podobě nástupu roztou�eného milence paní továrníkové. Kamila mu odpovídá gesty starosti a lásky, tou�í po jeho vůni přímořského obyvatele. Marian ji vyčítá, �e netou�í po něm, ale jen po jeho vůni.

    Kamila: Ty a tvá vůně, to je to samé!

    Vzájemně si vynutí zástavu lásky. Kamila dostane jeho pach, Marian zase nové ko�tě, aby mohl mést jí nablízku. Atd. atd. : Seznámení obou soků, jejich přátelství, odhalení nevěry, souboj na schodech a na vratech kostela. Marian tou�í po vstupu do kostela a svatbě, ale musí počkat na pátera Karáska! Dramatické momenty střídaly momenty meditativní, kdy� zpívaly v parku ptáci, kdy� se na obloze rojily vla��ovky nebo kdy� Marian hladil hráběmi listy stromů v atriu. Stál jsem celé představení na svém bidýlku a pozoroval jejich svatou hru, kdy� se dějové motivy začaly uzavírat. Soustrojí V Soukolí se chystá ukončit příběh a já cítím, �e je zase čas se loučit, tedy Patrik nahrává Kamile na pointovou smeč:

    Patrik: Ví� kam ti koupím pří�tě dovolenou?
    Kamila: Egypt?
    Patrik: Vedle.
    Kamila: Do Polska?
    Patrik: Neé vedle nás!
    Kamila mlčí.
    Patrik: Zaplatil jsem ti Ralley Paří�-Dakar
    Kamila se podivuje a odchází. Zastaví se. Potutelný úsměv.
    Kamila: Vůně motorových olejů!

    Luká� Nozar - Psáno z představení off programu festivalu Evropských regionů v HradciKrálové. První představení 23.6. zbylé dvě 24.6. na svatojánský večer 2003.


    nahoru

    Divadelní Třebíč 2003 XII. národní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla


    Budu zde psáti o divadlech svého srdce. Těm souborům, které jsou zatím na půli cesty k mému srdci bych chtěl popřát ��astnou cestu a snad o nich pří�tě napí�i. Některé z popisovaných souborů ji� mají v mém srdci klícku jiné se tam zatím jenom nezávazně potulují kolem osrdí. Ti v klícce se poznají podle toho, �e jsem svým recenzím o jejich představeních dával názvy. Bude tedy snad lep�í začít číst u nich.
    Recenze jsou řazeny chronologicky � jak po sobě představení na přehlídce následovala. Hojně mě té� poslou�il zpravodaj a katalog přehlídky, z jejich� materiálů zde té� cituji.

    Divadlo Dostavník Přerov Kniha D�ungle

    (D. a V. Martincovi podle R.Kiplinga.)
    Dostavník je pěvecky i herecky velice silné divadlo v tom nejpříjemněj�ím významu muzikálové. Na své inscenace dokonce dělají konkurz, to v�ak neznamená, �e by neměli soubor stálých členů. O tvůrčím tandemu pak poznamenávám, �e Zdeněk Hilbert (inscenační a hudební tahoun) jest nejvíce ze v�eho hudebník a� potom divadelník, Vlasta Hartlová je sice divadelní profesionálka, ale dělá scénografii, v Dostavníku u� v�ak pět let re�íruje. V představení byly výborné komediantské výkony: �akal Tabakí � dojídač (Bo�ena Weiglová), její výstupy byly v�dy doprovázeny velkým diváckým povděkem. Parazit a domý�livec, podlézka a srab, mrcho�rout �akal, který podle zákonů d�ungle nemá du�i, to v�echno byla tato ne ji� mladičká, ale zku�ená a mr�tná herečka. Dal�í výbornou postavou byla Vlčice Rak�á�í � Renata Bartlová, hrála Mauglího vlčí matku. Vlčí příchylnost k lidským mláďatům je známa a Renata Bartlová ji hrála s takovou mateřskou dojímavostí, �e dokázala svým zpěvem mateřské starosti rozslzet divadelní sál. Jak jsem po představení zjistil, tak hudební part byl vystaven na jednom melodickém motivu v různých tempech a aran�ích. Ten hudební motiv v sobě soustřeďoval i hlavní my�lenku představení: Ukolébat nějak strach z d�ungle, která byla vyvr�ena z mýtické mírumilovosti do dne�ní krvelačnosti. Starou zákonodárnou silou staré d�ungle, čelící zákonu silněj�ího současné d�ungle, představuje Prvotní slon, který vytáhl na svém chobotu svět z nicoty a jako stvořitel v�eho prochází i tímto dějem, aby se mohl strachovat i tě�it z příběhu kolem Mauglího. Prvotní slon představje onu prvotní rajskou sílu, která se s námi ani v na�í d�ungli je�tě nerozloučila.
    Jediným hudebníkem � Hlas d�ungle � byl Radek Hrůza. Celý ten zvukově velmi bohatý doprovod deklamujícím, zpívajícím, pohybově výrazovým kreacím herců obstarával na v�emo�né bicí a chrastící nástroje, od trianglu po bonga. Výborně byli obsazeni Vratislav Luke� (Vlk Akéla) stárnoucí vůdce smečky, překrásné psí oči � dojemné. Dále byl skvěle obsazen Michal Takáč jako nadutý arogantní a mysticky temný strá�ce d�unglí pokrytého pokladu staré civilizace: Brejlovec Kurun Rad�a, vyzáblý a přesto budící respekt. Po Mauglího troufalém odhalení, �e had je bezzubý, se promění v impotenta, který je znectěn. Nezapomenutelný byl pak je�tě opičí národ � nejmoudřej�í, nejsilněj�í, ale hlavně nejchvástavěj�í, jsou to vyvrhelové d�ungle, pro svoji anarchičnost, le�érnost a po�itkářství, platí na ně jen Skalní had Ká (Ivana Bagarová), který je doká�e zhypnotizovat svým tělem. Vystupují také: Hrůzyplný �ér Chán (Zdeněk Hilbert), moudrý vychovatel Medvěd Balů se svým dobráckým laisser faire, drzá vlčata, baletka jako lovená antilopa, aristokratický pardál Baghíra (Lenka Floriánová). V�e předvedeno ve věrojatných hereckých náznacích a kostýmně rekvizitních nápadech: identita se zvířetem � čelenka z dlouhého pruhu látky, kterou si herec nasazuje, teprve na scéně, kdy� začíná svou akci; ztráta �ivota � odebrání čelenky, čelenkový pruh látky se stává i tělem � trhaným kusem masa. Jen o Mauglím jsem je�tě nemluvil: Luká� Vajda je jino�ský Mauglí, není to dravý zvířecí divoch, ale jeho very soft verze. Na scéně není nahý, ale s bederní rou�kou. Přesto ale nakonec odchází do d�ungle jako odhodlaný jinoch, který se chce stát mu�em. Se směsicí statečnosti a obav ve tváři (jediná je z celého jeho těla �tichem plně osvícená) kráčí Vajdův Mauglí po ztemnělé scéně a přes dlouhou forbínu, a� se skoro zdá, �e u� prochází (ač u� se dopředu nepohybuje a kročeje naznačuje) nad hlavami diváků v parteru. Do zad mu zní ona ukolébavka před strachem jungle.
    Tak děti, teď si po zhlédnutém představení Knihu d�ungle od Rudiarda Kiplinga jen hezky přečtěte! A věřte mi, bude se vám to číst krásně.

    Deset malých černou�ků


    Detektivka Agathy Christie v podáníNaKop Tyjátru Jihlava. Ideální představení pro diváka, který byl ji� velice unavený. Překrásná konverzačka, a kdy� jsem si u� mikrospánkem trochu odpočinul, tak to bylo i drsné detektivní drama. To u� jsem plně vnímal, kdy� docházelo k rozuzlení, plně vychutnával a pro�íval konečné vyústění, které vám samozřejmě nebudu prozrazovat. Byl to opravdu kus, který jsme klidně mohly vidět v Londýnském Westendu a docela chápu, proč se tato turistická atrakce v Londýně u� snad 10 000 krát reprízovala. Kdy� jsem se zadním vchodem vracel do divadla a viděl, jak herci nosí rekvizity a kulisy do autobusu, tak jsem si neodpustil zvolání: �A přece jste amatéři, kdy� to tady v�ichni nosíte, ale hráli jste jako profesionálové, tak�e by jste mohli mít nárok i na móresy profesionálů, ti přece tohleto nedělaj�. Re�isér byl sice profesionál tuto hru dokonce před několika lety v Horáckém divadle dělal, ale byla to jeho první práce s amatéry.

    Amatéři komedianti Bo�í
    Amatéři -nejnověj�í hra Josefa Tejkla v podání souboru Černí �viháci ( Kostelec nad Orlicí) Myslím, �e máme co do činěnění s podobným fenoménem jakým byla Levínského hra Je�tě �iju s plácačkou, čepicí a vě�ákem, která letos dobyla pra�ské divadlo V Dlouhé, ač zrozena amatérskými divadelními tvůrci a stejně jako hra Amatéři vyhmátnuta z �ivé reálie. Nechme v�ak promluvit autora a re�iséra hry: �K napsání hry mne vybídla náhoda, setkání s autentickým bechyňským funebrákem, nebo� se podobně jako já s kumpány toulal bechyňskými hospodami různých cenových skupin a různé noblesy, v nich� s nebývalou lehkostí vytipovával své klienty, třímaje nezbytný fernet. Dokázal se s neuvěřitelnou bravurou pohybovat v různých patrech českého lexika, ani� by upřednostňoval suterén před nebeskými vý�inami. Z balíku jím servírovaných funebráckých skazek se mi vyloupla tato hříčka.�
    U vchodu do sálu tě vítá pohřební bratrstvo a do rukou ti vtisknou parte. Budou se pohřbívat nějací Amatéři, je�tě nevíme jací, pointu to má a� katastrofě na konci. Jest to drama venkovské pohřební slu�by Mědílek. (Co� je mimochodem také přijmení nyněj�ího starosty Kostelce nad Orlicí, dřívěj�ího kulturního referenta.) Petr Malý jako Mědílek � řečník na pohřbech, kazatel a pragmatický �éf, přesto chudák amatér v porovnání s jeho hnusnou mafiánskou konkurencí. Za�íváme s ním jeho vypjaté existenciální situace, jakou je třeba ztráta jeho mobilu se v�emi firemními i osobními kontakty. Pro�íváme s ním i jeho fascinace svatými my�lenkami:

    � - sem patří citát ze sv. Franti�ka inspirovaným Novým zákonem, který se mi jeho spisech je�tě nepodařilo najít.

    Při Mědílkových kázání jeho podřízení padají na kolena a spytují svou du�i. Ká�e obvykle na my�lenky ze sv. Franti�ka a to velice fanaticky a trochu i pragmaticko-alibisticky: Sv. Franti�ek by třeba nemusel umřít tak mladý, kdyby byl ji� tehdá vynalezen fernet. Ale proč ne, v�dy� tento svatý sám sebe nazval �giullare di Dio� - kejlíř bo�í. �Přičem� přisvojit si kvalifikaci satyrského �a�ka na počátku třináctého století znamenalo nebezpečnou provokaci, která mohla být jen projevem bláznivého sebemrskačství.� Franti�kova veřejná vystoupení na náměstích italských měst byly velkou one man show a Dario Fo, z jeho� textu Svatý komediant Frati�ek zde čerpám, dodává: �Vyvolávat dojetí prostřednictvím smíchu bylo jedno ze základních pravidel, které se sna�il svatý Franti�ek neustále naplňovat. �� Fernet je v této inscenaci vůbec rekvizitou (takzvanou spotřební) s největ�í atrakcí! Nejdříve se tento, ni�ádnou dámskou příchutí neznechucený, lak na rakve pije ze �tamprdliček, �tamprlat, dvoudecek, placatic, půllitrů a následně z litrovek, vrcholem v�eho je v�ak orgiastická konzumace ne��astného pozůstalého Morgese (Milan Perger st.), ten to do sebe lije z pětilitrovky. Tyto herecké akce mají poté v zákulisí nemilé následky, ač pije se prý jen vy�umělá cola. Představení je té� divácky vděčné po pohybové stránce. Práce s pohybem spočívá v umění třísknout sebou o zem a nezlomit si nějakou svou ji� postar�í kost nebo si nerozbít svou stále mladou hlavu. Padá se dosti krkolomně někdy i ze stolu, často i s následným exitem, který je v�ak několikrát pouze domnělý. Ctitele dechových pohřebních hudeb jistě potě�í funebrácké pochody nebo funebrácké blues � �lágr i hymnus celé této pohřebnické show. Původně snad hráno v úpravě pro buben, waldhornu, fagot a trubku křídlovku, ale nástroje nebyly v důsledku rodinných neshod muzikantů k dispozici, musely tedy být nahrazeny provizoriem. Hráno je v�ak v kvalitě, za kterou by se ani proslulý hráč na netradiční dechové nástroje Jiří Stivín nemusel stydět. Příznivce vzne�ených klasicistních divadelních jednot jistě potě�í jednota místa a děje tohoto příběhu vzestupu a pádu jedné pohřební slavnosti. Vý�e zmínění budou té�, jistě ochotně, hře přiznávat i jednotu času s odkazem na postavu �tamgasta (Zbyňek Svoboda), který v té hospodě, do které jsme při�li oslavit pohřeb jakýchsi Amatérů, seděl u� před tím, ne� jsme se tam objevili my, a vydr�el u svého stolu na forbíně a� do konce, aby se potom překračujíce mrtvoly vypravil platit svůj účet.
    Nechme opět mluvit Josefa Tejkla: ��ivotní peripetie a jistě i magnetismus vracejí mou osobu postupně zpět do kosteleckých tenat. A proto�e mnozí �černí �viháci� působili ji� v mém někdej�ím souboru �Obsazeno� v Hradci Králové, hostují v Jesličkách a naopak (Antonín Fendrych je z Jesliček-pozn. L.N)� � �Byl jsem svatosvatě přesvědčen, �e pouze otrlý divák snad přijme tento kód a ten řadový a vět�inový nás uvrhne do klatby. Frenetické přijetí a plné sály nás zcela zaskočily, jako� i divácké spektrum v něm� stařečkové a babičky, rozesmátí a tleskající, nebyli výjimkou. Překvapivě jsem pozem��any nerozhněval, snad proto, �e nás opět skutečnost předběhla (komplot záchranných slu�eb s funebráky v polské Lod�i). Bohu�el jsem asi rozhněval nebesa, co� je u� snad jiné daleko hor�í drama.� Právě v těchto dnech se objevila v mediích zpráva �e byl Josef Tejkl odsouzen na �est měsíců podmíněně soudem v rakouském Innsbrucku. Podle názoru soudu padesátiletý otec loni způsobil smrt svého syna vyčerpáním během horské tůry v silném větru a mrazu. Chlapec zemřel na podchlazení. � (dal�í podrobnosti v MF DNES ze 6.6. 2003) Není tedy lep�ího způsobu jak se vyprostit z traumatické rodiné situace a �ít dál i svůj divadelnický �ivot. Není lep�í terapeutická skupina ne� tato parta slo�ená z elektrikáře v nemocnici, insemenátora, továrenského dělníka, bývalého policajta, pokrývače, správce počítačové sítě, zahradníka opáleného jak bezdomovec, řidiče tiráků a dal�ích Kosteláků, jejich� zaměstnání jsem zapomněl. Josef Tejkl:�Soubor černí �viháci je nabit energií a zkou�í spontánně a rád. Řada zásadních fórů vzniká a� v průběhu inscenování. Největ�í devizou tohoto výhradně pánského (Mařenu hraje bytostný komediant Milan Perger ml. � pozn. L.N.) ansámblu je ryzí ochotnictví a radost z venkovských �tací ve vykřičených hospodách, v nich� hostin�tí rádi opou�tějí pípy a výčepy se tak stávají autentickou scénou.� Tak�e a� uvidíte po své obci promenovat chlapy v černých sakách se �lutočerným odznakem fernet clubu na klopě, tak u vás hostují Černí �viháci. Tedy aspoň v Třebíči je v ničem jiném, ne� v tomto saku z představení nebylo vidět. Na prosinec soubor chystá premiéru je�tě o třetinu drsněj�í a více současněj�í Tejklovy hry Solné sloupy.
    Představení na Open air Festivalu evropských regionů se uskuteční v Atriu Městské hudební síně v pondělí 30.6. od 20:30.

    Republiku za koně a fotbal aneb obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty

    Divadelní hra místního kantora Petra Pýchy její� název je i názvem této recenze v podání Divadelního spolku Krakono� Vysoké nad Jizerou je nádherným příkladem sousedského divadla v roce 2003. Ve Vysokém se hraje ochotnické divadlo ji� od roku 1783 (s přestávkou v roce 1843, kdy celé městečko vyhořelo). Městečko nemů�e mít dnes více jak tisíc stálých obyvatel, přesto si ochotníci v roce 1924 postavili divadelní budovu a soubor má dnes přibli�ně 111 členů. Na v�ech hercích v přestavení je vidět velká uměřenost a zku�enost divadelní, kterou mů�eme vychutnávat pouze u takovýchto divadelních komunit. Nikoli bezdůvodně se na podzim ve Vysokém ji� od roku 1971 koná Národní přehlídka venkovských divadelních souborů, toto podkrkono�ské městečko je tedy Mekkou českého sousedského divadla.
    Petr Pýcha, který nyní pový�il na profesora na Semilském gymnáziu chtěl svým divadelním kusem s obrozeneckými osvětovými kořeny obnovit povědomí o jisté reálné události, kdy Vysočtí sedláci poslali T.G.Masarykovy do USA peníze na cestu do Ruska, aby tam mohl konsolidovat legionářské vojsko. Peníze byly z truhly vyorané na kamenitých vysockých polích. Masaryk jim poté při své náv�těvě v Semilech děkoval a jejich příklad vyzdvihl. Hra té� vykládá Vysocký městský znak (V červeném poli spatřuje se uhlíř � Havlas Pavlata, jak vrá�í svůj o�těp do medvěda v hou�tí sedícího) a vůbec dává znovu bloudit po tomto líbezném kraji, pokud jste ho snad jako já ji� někdy nav�tívili. V tomto názvuku cítil jsem �rámkovu dramatiku (Měsíc nad řekou-Písek), (Léto-Sobotka). V jejich zku�eném lidovém herectví pod uvědomělým vedením kantorským nazřel jsem pak Klicperu a v neposlední řadě vzpomněl jsem si pak na divadlo cimrmannovslé, jeho� dramatičtí autoři � vystudovaní pedagogové � té� čerpají s historických anekdot. Nechme v�ak promluvit samotného autora hry: �Kdy� jsem měl nějaký ten volný čas, tak jsem se procházel po vysockých stráních a objevoval staré chalupy a v nich starce, kteří byli ochotni vyprávět o historii města. Jednalo se mnohdy o příběhy téměř neznámé, do nich� byli zasvěceni jen někteří opravdu staří pamětníci. A z těchto vyprávění vychází na�e hra. Zajímalo mě do jaké míry jsou vyprávění pravdivá. A jak náv�těvy muzea, tak řada historických análů potvrdily, �e se v podstatě jedná o historické skutečnosti. Dosvědčují to např. opakované náv�těvy Viktora Dyka va Vysokém, dále vysocký poklad ulo�ený ve sbírkách Národního muzea v Praze, Pavlatovo proroctví v Jiráskových Starých pověstech čekých i Masarykova náv�těva v roce 1922,� tolik Mgr. Petr Pýcha. Mů�eme se také tě�it na dal�í opus tohoto nového dramatika, který si nemů�e dovolit nehoráznou mystifikaci, proto�e hraje divadlo pro v�egenerační obecenstvo Vysokého a okolí. Ztvárňuje toti� jejich mytologii a nesmí si je tedy rozhněvat: �V úvodu zmínění starci, zdá se je�tě neřekli zdaleka v�echno. Zajímavá je např. historie vysocké Madony ze 14.stol, která přečkala právě po�ár v roce 1834 a přisuzuje se jí zvlá�tní moc. Je umístěna ve vysockém kostele a např. v 70. letech ji nav�těvovala spousta poutníků z celé republiky a chodili si k ní vymodlit svá přání. Není bez zajímavosti, �e ji v anonymitě nav�tívil i Vladimír Remek před svým letem do vesmíru a Antonín Panenka před ME v Bělehradě.�
    Tři hlavní představitelé, z podhorské země vyrostlí star�í pánové plní nasazení, tito mu�i na jejich� fysiognomii se podepsala práce, kterou po celý �ivot vykonávali � někdy tě�ká fyzická, někdy vidíte zase, �e někdo moc rukama nedělal. Jsou to postavy jejich� nad�ení a zájmy plně sdílím (písmáctví, amatérská geologie, chov koní, hospodaření a nad�ení pro Sokol), jejich� dilema, co s těmi penězmi, se mnou cloumá. Úctu té� zaslou�í představitel nad�eného, trochu neurotického vlastenecky uvědomělého učitele, kterému někteří třebíčtí porotci přisuzovali kantorství za profesi, ač je v civilním zaměstnání vyučený čí�ník a teď pracuje v zemědělství. Musel bych vyjmenovat v�echny ztvárněné postavy! Viktor Dyk, dezertér kamarád Hanč převléknutý za �enu, Vysocké paničky, Podivný cimmermanovský konferenciér a vypravěč jako převtělení Havlase Pavlaty, Policajt � C.K.udavač a popřevratový arivista-oportinista Pumr, ten je v �ivých obrazech na konci představení vykopnut ze společnosti, která slaví vznik republiky. No a tak jsem je vyjmenoval v�echny, proto�e v�ichni jsou vysocky věrojatní. Práce se scénou a scénické vtípky byly obdivuhodné (Hana Pýchová) např.: Ekkyklémy s třemi rodinnými stoly se na scénu nasouvaly ve vysoké rychlosti a za zvuku parního stroje, co� umo�ňovalo rychlý a veselý střih scén. Kathartická byla ov�em nejvíce hudba (Jan Hejral ve spolupráci s Bedřichem Smetanou): konečné finále s �ivými obrazy za zvuků Smetanovy bohatě smyčcové skladby s motivem lidové písně ��ezuličko kde jsi byla� z Českých tanců poskytovalo hojné dojetí nad osudem lidu tohoto městečka nad údolím Jizery a vůbec celou na�í historií. Ocenil jsem té� vtipné prolínání motivu kukačky celým představením a� do vyvrcholení ve finále, ale také přisprostlé popěvky tří starovysockých veteránů z jejich mládí. Ano, chci se na podzim podívat do Vysokého nad Jizerou.

    Mor (Boccaciovské variace) Divadelní studio D3 Karlovy Vary
    Dramatizace: Karel Tachovský(1987) v úpravě re�isérky představení Anny Ratajské První dojem z představení, byl víceméně trapný: zase si někdo půjčil divadelní kostýmy, aby nám předváděl jak to bylo za renesančních dob; starokomikova loutna na začátku dosti kiksovala; na zadní kulise byla ze�eřelá freska s andělíčky a jakousi �enskou tváří. Pochovávači v kápích tahaly po scéně trapně malý dřevěný vozík, který by snad ani mrtvolu neuvezl. Pak se, ale v�e obrátilo; herci byli najednou hraví a plní kypící vá�ně. Bohaté kostýmy nás začaly přená�et do Toskánska. Jak jsem se posléze dozvěděl, tak byly pře�ité z jedné star�í inscenace Divadelního studia, re�isérka měla po nocích je�tě hodně práce s jejich pře�íváním.
    Příběhy, které si vypráví společnost pro obveselení, si v na�í inscenaci předvádějí jako skeče z komedie dell´ arte samy utečenci před morem. Tyto skeče od světa jejich azylu před černou smrtí odděluje krátké stronzo (strnutí). Do veselých a nic víc ne� veselých příběhů o zhýralém 4% man�elovi, o těhotném blbci, o knězi a jeho hmo�díři, o věrném pánovu slu�ebníkovi a dal�ích příběhů se pomalu začne vkrádat mor. Mor se dostane a� na zámek, který si zvolili za útoči�tě. Vkročí přímo do jejich blízkosti a nakazí �tu z nás nejlep�í�. Společnost chce ze svého útoči�tě utéci, ale je�tě se nechá naka�enou Nemfile přemluvit, aby si zahráli nejkrásněj�í příběh v�ech dob. To u� je, ale mor dávno v jejich řadách a místo obvyklého stronza k oddělení předváděného a �itého světa tančí v�ichni vzne�ený dance macabre. Neifile a Pamfilo, dva krásní milenci, předvádějí příběh o zázračném uzdravení u hrobu svatého mu�e. Nedohrají ho, Neifile se smrtelně rozka�le a na Pamfilově hrudi se objeví černé morové boule. Společnost strne a pak se rozprchne. Neúprosná realita pohltila předváděný úlevný příběh. Na scéně le�í Neifile jako tragická krása, jako čistý afekt smrti, jako zdánlivě klidně spící dívčí obě� moru z grotty morových sloupů, jako ubytá agnus dei,

    Dívčina krásná, anjel padlý,
    Co Amaranth na jaro zvadlý, � .

    V zadním plánu je prosvícen fragment fresky, ze které na nás shlí�í dávné �enské oči a
    zaříkávadlo proti moru Angele Deus � mohutní v chorál bytostného dojetí
    .

    Z Divadelní Třebíče doporučila porota na Jráskův Hronov představení Kniha d�ungle. Pro jednání na programové radě doporučila: Na sedmém místě inscenaci hry Petra Pýchy Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty v podání Divadelního spolku Krakono� Vysoké nad Jizerou. Na třetím místě inscenaci hry Karla Tachovského Mor v podání Divadelního studia D3 Karlovy Vary. Na druhém místě inscenaci hry Josefa Tejkla Amatéři v podání divadelního souboru Černí �viháci Kostelec nad Orlicí.

    8.- 11.6.O3 Hradec Králové Luká� Nozar

    nahoru