Recenze pro Babylon


Kaabared doktora Krásy

Prvním dojmem zřejmě bude, že Kaabared doktora Krásy (hudebně dramatická žatva revolučního kvítí cestou za štěstím) je recese na nadšení socialistickými ideami. Večerem provází záhadná, krutá ženská bytost Anna P., v sekvenci s kouzelníkem je tato postava zase dívčí a stydlivá přesto exhibující. Patetická deklamace básně S. K. Neumanna „Socialistickým ženám“ nás potvrzuje v pocitu této prvoplánovosti. Avšak! Vše ještě na nás jaksi působí a když ta témata zažíváme v následujících větších dramatech, jsme ochotni jejich snahám i fandit. Oblast, kterou Dr. Krása mapuje je několikavrstevná, jak uvidíme v závěru recenze. Dalším číslem je promítání němého filmu ve stylu německého expresionismu s námětem z temného středověku Krvavá jeptiška. Vrcholem první půle je však atentátnické drama Jiřího Wolkera Nejvyšší oběť. V tomto kuse můžeme pozorovat velké množství hereckých výkonů. Dostaví se onen podivuhodný stav, kdy díky vkusné věrojatnosti hereckého obhospodařování postavy pronikneme empatií k bytostným problémům člověka. Za scénický nápad s krabicovým vínem a za k dojetí zvoucí civilismus herectví, či kvůli velkému metaforickému a fyzickému divadelnímu dění by se Jiří Wolker s Dr. Krásou chtěl jistě objímat. Recesní prvoplánovost, kterou jsme na začátku vkládali, se vytrácí. Nadčlověčenské hrdinství revolucionářské postavy, bylo ve své tragikomické poloze (U Wolkera je to spíše šťavnatá náboženská poloha ve dvou variantách a jedné zbabělosti), nadmíru uspokojivě ztvárněno. V Nejvyšší oběti je ukázáno ono sobectví všech postav a podivnost oné síly povinnosti, svědomí, odporu. Za což je třeba poděkovat trojjediné revolucionářské skupince, propletené mezi sebou vztahy milostnými a vztahy obdivu, v podání Marka Javory, Martina Bohadla a Terezy Bělíkové a také jejich zrůdnému, reakcionářskému a mocipanskému protihráči v podání Jana Friče. K emocionálně nejvyšším momentům patřil kontrapunkt indiánovy (o této postavě promluvíme v závěrečném shrnutí) hry na klavír a srdceryvných básnických tirád postav.

Přinejmenším nám zatím emocionální prožitek tohoto dramatu umožnil vhled do oné doby, která zrodila komunistickou stranu. V druhé půli večera ve hře N. A. Arbuzova Šest zamilovaných nahlédneme nadšení lidí, kteří socialismus na sovětském venkově uprostřed svých trapných každodenností a komičností budovali. Můžeme se jejich posedlosti smát, ale musíme si uvědomit, že tento kolchoznický způsob, byl jedním z náhledů, jakým lidé v dějinách věřili, že bude dobře. Možná, že se takhle jednou bude někdo smát i posedlostem naší doby. Co je však stejné napříč věky, je konflikt altruistického a sobeckého hnutí v člověku jednom každém samotném. Z hereckých kreací je třeba vyzdvihnout Evyčku Dostálovou za její obtloustlou, odkvetlou ale osobnostně silnou brigadýrku traktorové stanice.

Kaaba. Aluze na tuto černokamennou, svatou rekvizitu muslimského světa byla v této inscenaci podobně silným scénickým uzlem, jakým byl v loňském Verneovském opusu Dr. Krásy Blíží se den, kdy Vás budu milovat naivistický obraz míru a vyrovnanosti způsobené Orfeovým zpěvem, kde jsou šelmy a predátoři v pospolité snášenlivosti s těmi, které obvykle požírají. Snad ona Kaaba naznačuje to, co je stále vytouženým lidským přáním a kultem, ještě před tím než byla vynalezena nějaká ideologie, či náboženství. Na konci Nejvyšší oběti při zjevení pracující třídy, za jejíž práva se ona teroristická buňka dere, dopadají na scénu dvě černé pneumatiky (přefouknuté automobilové duše), ono mystické žuchnutí na plošinu jeviště snad naznačuje meteorický původ kamene Kaaba. Je třeba ještě dodat, že nastupující třída pracujících má na lávce nad jevištěm temnosvitné nasvícení zjevujících se božstev. Rekvizita oné černé duše je rozehrávána v gagu s exemplářem Gogolovy knihy Mrtvé duše, ale i jako připomínka šťastných vodních hrátek milostných. Drama druhé půle večera, které se odehrává v kulisách realistických dramat (na tapetě jsou přilepeny ikony věrozvěstů oné doby), je naplněno útulnou divuplností živého ohně, jehož plápolání osvěcuje dokonalou lidskost protagonistů. I v druhé půli mezi postavami prokluzuje Indián (Toník Policar), který už od Rouseauových dob značí neposkvrněnou genialitu ušlechtilého divocha. Myslím, že se jim daří zobrazit onu společenskou vzácnost, kterou nám může divadlo pomoci nazřít. Je to tedy výkon, pro který by měla být divadla vysoce ceněna. Myslím, že jest to exportní kus.

Inu, takto jsem tu inscenaci přeoral a zasel, abychom mohli zahlédnout mé zdání o hlavních myšlenkách letošního počinu Dr. Krásy.

Psáno z představení (18.4.2005) v divadle v Celetné, kde Dr. Krása pravidelně hostuje.


Výtečná pražská destinace - Košičan 3 divadla Vosto 5

Divadlo Vosto 5 přišlo na způsob jak bavit a dojímat jak pražské velkointelektuály, tak nejobyčejnější z nás. V slunečnějších měsících vyrážejí se svým stanem, který je po představení barem, na venkov. Svými velepřenosnými inscenacemi mohou oblažovat městská i vesnická sídla a jakékoli festivalové nahlučení lidí.

Představení Košičan 3 lze doporučit těm, kdo milují dojemné zážitky s krajinou, jízdu vlakem, polosakrální prostory secesních nádraží. Lze jej doporučit těm, které vzrušuje pohled na tabule s odjezdy vlaků do blízkých i dalekých míst, a těm kteří zažili melancholickou romantiku poslouchání radia po půlnoci. Samozřejmě je třeba to doporučit všem nešťastným a opuštěným, ale i pro relativně šťastné ono představení skýtá zábavu a spásu. Důrazně je třeba toto divadlo doporučit všem kandidátům řemesla dramatického umělce. Budou tam zasvěceni do lesku, ale hlavně ubohosti této profese. V tomto představení excelují dva z hlavních sloupů divadla Vosto 5: Petr Prokop, který tu má onu kvalitu krásných a talentovaných komediantů a Ondřej Cihlář jenž zosobňuje podivuhodnou šeď těch ne tolik živelných avšak zábavných. (psáno na představení z 14.4.2005)

Kdyby jste měli problém najít ono místo, kde Vosto 5 v Praze hraje, snad vám pomůže, když budete vědět, že Divadlo Na prádle leží blízko vltavského břehu, kam chodila levobřežní Praha prát své svršky. Divadlo Na prádle lze také doporučit těm, kteří vychutnávali malebnost Kampy nebo Petřína, třeba s vínem na lavičce, či na trávníku, ze kterých je vyhnal chlad nastupujícího večera. Myslím, že vědět o tomto kulturním útulku se vyplatí, vždyť třeba v divadlem Vosto 5 vám může tato instituce poskytnout předpírku i velké praní vaší duše, či aspoň avivage (oživení). Kdo spoléhá, že je uvidí v jejich divadelním stanu na nějakém festivalu, tak toho upozorňuji, že tam bývá nelidsky narváno lidmi.


Zahrádkáři aneb láska klíčí pod betonem

Příznačným rysem Vídeňského lidového divadla bylo, že na vážný kus vznikla s malým časovým odstupem parodie. Toto představení se nám z počátku jeví podobně, jako parodie na Želary (film) a jako sranda okolo velkých kusů vesnického realismu. Nebyla by to však Vosto 5, kdyby vedle gagů a diváckých pastev nebyly i vážné přesahy. Druhá půle se pak odehrává v době blízké současnosti s metalistickým odérem a všedností zahrádkářské kolonie, co vznikla na starých polích, tradiční venkovské společnosti.

Velkou činoherní atrakcí budou jistě charaktery, které vytváří Halka Třešňáková, v první půli je tragickou heroinou v roli venkovské dívky, v druhé půli tuctovou obyvatelkou (s příslušnými odstíny řečového projevu) zahrádkářské osady, jejíž půda jaksi neplodí. To vše s rysy fyzického divadla, v sekvenci snu předvede dívčí satanskou drsnost metalové zpěvačky. Novým elementem divadla Vosto 5 se stal také Petr Marek, ve kterém se spojilo Lidové divadlo Ostravské pánve (jehož součástí je jeho jeho divadlo Dekadentní beruška) s Lidovým divadlem Pražské kotliny. V první půli jeho postavě scházel jevištní třpyt, ale v konci druhé půli, jako psychotronický odstraňovatel patogenních zón a velkých hříchů minulosti došel jako spiritus agens celého finále velké záře. Zcela spolehlivým hereckým charakterem byl opět Petr Prokop a obzvláště Tomáš Jeřábek svým sedlácky poctivým Franckem a v druhé půli metalistickým mládencem na podpoře, co vybetonoval celou zahradu a z památeční lípy vyřezal svůj kultický hudební nástroj.

Nyní promluvíme o tom, proč by se na představení s širokým publikem, pro které je ta inscenace jinak určena, bavila i Květa Legátová (autorka předlohy k filmu Želary). Její příběhy také většinou končí v blízké přítomnosti, ve které se tradiční vesnická společnost rozpadá, ale je vzrušující ji stále zhlédat. Vesnická soběstačnost doby, kdy byly peníze potřeba pouze na sůl a na zaplacení daní je dávno pryč. Nástup jiného způsobu obživy symbolizují dva muži ve svátečním vesnickém oblečení s umělohmotnými kanystry v rukou, otáčejícími jimi jako na hodinových ručičkách, jeden pravidelně druhý nepravidelně, za zvuku metalové skupiny The Canistrs. „Jen ty staré stromy zůstanou. Zůstanou?“ to bylo povzdechnutí a otázka na závěr, kdo chápe jeho souvislost s výše zmiňovaným, tomu čest, kdo si pro plné pochopení dojde na představení, tomu sláva.


(psáno na představení z 2.5. 2005.)

Lukáš Nozar